a jeho významu badatelé novější, uloživše výzkumy svoje v řadě článků, z niehž hlavně těch se dovoláváme, které jsou psány se stanoviska přirovnávacího, s hojnými odkazy k roztroušené literatuře o téže látce. Zmiňujeme se jen stručně, že po Evropě všude podnes koluje obyčej v různých dobách potápěti nebo páliti postavu na způsob člověka, v podobě muže, častěji však v podobě ženy. Obyčejně to bývá hastroš ze slámy, z dřeva a pod. Při obřadech jej roztrhají na kusy, zahodí. Místy tropí, směšné obřady se skutečnou starou ženou, s babou, jakoby ji topili, bili, na př. v Barceloně běhají po ulici mladíci pokřikujíce, že hlt dají nejstarší baby v městě, aby ji posekali, a vedou pak s čtveračivými obřady babu k vodě a zdánlivě ji topí. Od tohoto obyčeje nazývá se v Itálii a ve Španělsku „segare, brusar la vecchia", „serrar la velha", u Slovinců „babu řezat".3) Obyčej italský „babu řezati" (světiti středopostí) uvozuje ve svém Slovníku také Jungmann. 4)

Také v alpských krajinách děti hastroše upalují nebo do vody metají. Zvláštní obyčej při tom míval cech kovářský. První pondělek po popeleční středě nosili po městě v koši na uhlí postavu mužskou se zpěvy a hrami. Pak koš obrátili a se smíchem hastroše vyklopili do vody.5)

V literatuře české bylo již psáno o zajímavém obyčeji ve dvou pěkných statích.6) Po stránce historické shledal podepsaný z památek staročeských doklady o vynášení smrti u starých Čechů.7) V této stati navazuji k oněm dokladům staročeským zprávy o témž obyčeji, pokud mezi lidem československým a slovanským buď do nedávná se udržoval nebo posavad se udržuje. Na konec přidávám výběr jeho výkladů, starších i novějších. Bude tedy stať z mých Staročeských výročních obyčejů tuto nově upravena, doplněna jednak nově sebranými doklady z památek staročeských, jednak hojnějšími odkazy k literatuře příslušné, starší i nové, jednak líčením, kterak posavad bývá smrt vy-