str. 453
Vynášení „smrti" a jeho výklady, starší i novější.
Podává dr. Čeněk Zíbrt.
Cizí obyčeje příbuzné se slovanským obřadem při vynášení smrti.
Vynášení smrti — československý obyčej v hlavní podstati jistě všeobecně známý — má četné, příbuzné a obdobné zjevy v lidovém podání národů jinoslovanských i národů cizích, ve zvykosloví německém i romauském, ba jeho stopy zavedou vykladatele 1) ze středověku do starověku (shazování hastrošů, ustrojených ze slámy a hra-chovin do Tibery, nazvaných Argei, scirpei straminei quirites a pod.), kdež se některé obřady shodují s jednotlivými obyčeji při vynášení smrti. Tak daleko však zacházeti nemíníme.
Zjištěno je nade vši pochybu v rozmanitých studiích, starších i novějších, že vynášení smrti buď na neděli družebnou (laetare), nebo smrtnou (iudica), nebo také květnou jest obřad prastarý, jehož původ a podklad dlužno posunouti do věků předkřesťanských. Starobylého obyčeje všímali si již staří historikové, pokládajíce jej za přežitek pohanský,2) a obírali se studiem jeho rozšíření po západní Evropě
1) Srv. četné doklady ve spise Car T h. Antona, Mos recens hieme expulso aestatem eantu salutandi cum similibus veterum moribus compa-jatus, Program, Gorlicii, I. 1839, II. 1839, III. 1841, ve studii K. Šach s o v ě, Die Argeer im römischen Cultus, Program v. Metten II, Landshut, 1868, kteréžto lcuihy vedlo jiného dovolává se Mannhardt, Antike Wald- und Feldkulte, Berlin, 1877, str 265 a d, důkladnějšího spisu Antonova neuváděje.
2) Srv. M. Dresser, De festis et praecipuis anni partibus liber, Lipsiae, 1584, 1. 31; E. Hospinianus, Festa Christianorum hoc est de orí-gine, progressu . . . liguri, 1612, str. 66.
|
