Říkávání bývalo toto: „Až půjdeš okolo mlejna, uslyšíš tam ramplování, bubnováni, dej pozor, ať se ti hlava nezbouří!" (Rána.) — „Až půjdeš okolo pansky zahrady, jdi hezky pozorně, abys nepo-plašil pánům zpěváčky! Tu máš druhou!" (Rána.) — „Až půjdeš po císařsky silnici, najdeš tam groš nebo dva krejcary, rozdělíš se se svými kamarády!" — „„Rozdělím nebo ne!"" — „A já se s tebou taky dělím!" (Rána.) —

Také děvečky, které chodívaly zase na podzim a v zimě „na mlat" (mlátit panské obilí), jestliže se opozdily, nebývaly bez trestu.

Taková lenošivá pomocnice položena obyčejně přes záhon obilí do středu mlatu shrnutého a jeden z mlatců vyplácel ji přes sukně věječkou, an jiný při tom říkal: „Javorový koryto, hodně tancuj, Doroto!" (Rána.) — „Já jsem ráda skákala, když jsem mladá bejvala !" (Rána.) — „A teď když jsem stará, třeba bych se vdala!" (Rána.) —

Plat za robotu býval nepatrný: za pěší robotu po 10 kr., vo-zilo-li se dlouhé dříví, dostávalo se za pár koní a 2 lidi k tomu denně 72 zlatého. Zvláště vrchní G-lier na počátku let čtyřicátých platil velmi bídně za všecky práce na panském. Proto rychtáři sešli se r. 1842 nejprve v Semonicích a později v Račicích na poradu o tom, aby vrchnost přidala platu. Protože však s vrchním nebylo pořízení, usneseno vypraviti dva rychtáře do Prahy k nejvyššímu purkrabí (hrab. Chotkovi) o tu věc. Vyvolení rychtáři (Čapek ze Semonic a Jan Novák z Račic) skutečně jeli do Prahy a při audienci slíbeno jim, že jich žádosti se vyhoví. Avšak vyřízení dáno do rukou opět pánům a věc zůstala při starém, ač rychtáři opět do Prahy, a to bez pasů za urgencí se odvážili. Úplné zlepšení platů nastalo teprve po prohlášení „konstituce", kdy sedláci naposledy dobrovolně na panském orali, ale ovšem za plat desetkráte větší.

Poddanství vztahovalo se i na právo ženitby. Chtěl-li podruh se ženiti, bylo mu na kancelář (do Smiřic) jíti si pro cedulku ;při tom platil mušketýřovi, jímž byl ve Smiřicích jakýsi Kadaník, „na koště" a za cedulku musel konati 13 dní ruční roboty.

Dříví k výrobě nábytku malovaného na Polabí nejčastěji poskytovala borovice. Každý hospodář měl kousek borku a včas pamatoval na to, aby dříví a suchá prkna k takovéto potřebě byla