Předchozí 0128 Následující
str. 399

Vedle „záklop" (prken pod kabřincem nebo kuklou*) budou to zajisté sklenice a baňky, na nichž zachová se budoucnosti humor lidový. —

Ze skleněného zboží baňky nepopiratelně jsou nejpozoruhodnější. Jednak tvarem a ozdobou, jinak okolností, že byly naplněny a, podány jsouce děvčeti, jaksi vyznáním lásky. Ale baňky nesloužily na vesnici jen Amoru, i Hymen měl k nim právo. Brány totiž baňky od svatebčanů na cestu ke zdavkám a od nich, do domu ženichova atd., z nich nalévalo se rosolky a vína po cestě ku připíjeni, v nich zastrčena významná svatební kytice, jež nesena před nevěstou, a později, když „k vícerou" sedali svatebčané k „ídlu" postavena na stůl „nevestinský". (Stůl „nevestinský4 byl vzácnější než „přátelský", při něm také větší házely se peníze na mísu pro družbu a „nevěstu".) Kytice svatební patří jaksi k baňce; starší ženy vypravujíce o baňkách, ihned o kyticích v nich se zmiňují, i dovolíme si i my tuto ji popsati.

Kytici opatřiti bylo povinností staré „svarde", která zastávala „nevěstu", tak jako družba (plampač) zastával ženicha a všecko řídil. Jelikož byla kytice věcí dosti nákladnou, sloužila „staré svarde"**) při mnohých veselkách, prodávala ji sice pokaždé ze žertu a smíchu, ale proto přece dovoleno jí bylo vzíti si ji domů. Obyčejně brávána za starou svarde taková paňmáma, která kytici měla, a zároveň byla zámožná a „od huby". Nesmíme si mysliti, že kytice svatební byla pouhou ozdobou stolu z kvítí zdělanou, byla vedle koláče svatebního jaksi symbolem obřadu, který nad snoubenci byl vykonán, symbolem lásky a manželství, obrazem budoucího života snoubenců. Nahrazovala ve zvýšené míře dorty na stolech a měšťanských — a byla rovněž pestrá a ohromná! Máme před sebou exemplář svatební kytice, jediný, který po všecka léta sbírání po krajině litomyšlské podařilo se nám nalézti. (Viz obr. č. 2., 3. 4.). Jest nejméně 60—70 let stará, pochází od nebožky paňmámy Horákovy na Kam. Sedlištích, která velice často za starou „svarde" brána byla a za té příležitosti kytice užívala. Je již mnoho let mrtva, syn její sám jest nyní starcem bělovlasým, více než šedesátiletým; kytice, jejíž užívání při svatbách zatím vyšlo ze zvyku, octla se „na stropě mezi harampátím," až konečně šťastnou náhodou odtamtud vyhrabána a pro Zemské museum získána byla.


*) Podáme také v č. Lidu sbírku z nich, některých dosti žertovných a
rázovitých.
**) V krajině litomyšlské a poličské posud dospělejší lidé na místě ě říkají e; Leznickým se proto Poličtí posmívali, že jsou „petáci", že říkají pet místo pět. Nejstarší lidé šedesáti- až devadesátiletí zaměňují ještě jiné hlásky, za b = d, za p = t, na místě m před hláskami měkkými říkají tvrdé n. Tedy maminka = manynka, bič = dyč, bída = dýda, piju = tyju, měřice — neřice, stará svatbí, svarbí = svarde, mít = nýt, výměnek = vejnenek, mistrná (svárlivá) = nystrná, pěkná mísa = tekná nýsa, bidýlka = dydýlka, tobě = todě, toďe, měla = nela, koupit = koutýt, spínal ruce = stýnal ruce atd.

Předchozí   Následující