koňmi žil v dobrém přátelství. Pobíhalť jim za jízdy pod nohami, otáčeje se, štěkaje á vyskakuje před samou voji, téměř pod koňskými kopyty. Začasté vyskočil s voje na koně a pobíhaje mu po hřbetě štěkal divoce na jdoucí kolem. Vysoké formanské povozy pod bělavými plachtami s koňmi v lesknoucím se řemení jezdily z pravidla „císařskou" silnicí. Bylo-li však možná si kus nadejeti, jeli formané, kde pro cesty bylo možná, „lontem", jak říkali, zachovávajíce vždy a všude základní své pravidlo: „Do vrchu nežeň, s vrchu nepusť, na rovině nešetř." Cestou stavovali se, krmili a nocovali na určitých hospodách, určitých už jmen nebo přezdívek, známých široko daleko. S formanskou slávou kvetly sláva i blahobyt formanských hospod, začasté velmi výstavných, se stájemi a vysokou kolnou pro povozy.

V těchto hospodách býval forman pánem. Hospodský v sametové vyšívané čapce sotva koho tak rád viděl a vítal jako formany. Nevy-žadovaliť mnoho, ale mnoho dali utržiti a dali se rádi vidět. Do hospody, do „formanky", své jizby, šel forman, když koně opatřil, s bičem, a měl ho po ruce i když ke stolu zasedl. S bičem se nerad loučil, jako voják se zbraní. Část příboru míval sám. Vidličku, nůž i lžíci nosíval s sebou, obyčejně v botě. Přijel-li o Boží Hod některých velikých svátků na hospodu, nejel dále; v ten svátek byl hostem hospodského, a neplatil ani groše.

Forman byl na svůj povoz, na své koně, vůbec na svůj stav hrdý. Sebe, vůz i koně, vše v plné výpravě a slávě rád dal namalovat, ovšem třeba potulným „umělcem" a obraz ten, dost hrubě vodovými barvami namalovaný, věšel doma na stěnu své jizby.*)

S koňmi, s povozem, se forman sestarav nerad loučil. A rozloučiv se nemohl na ně zapomenouti. Dobře to vyznačuje známé: že starý forman nemůže-li jezdit, alespoň bičem práská. Jako starý námořník vypravoval o svých cestách, o příhodách a nehodách na silnicích, v lesích, v osamělých hospodách, ve velkých městech. Co někdy bylo, to rád zveličoval. Mezi starými formany bylo dost prášilů jako mezi myslivci. Vypravovali někdy podivné věci k neuvěření, ale dušovali se, jako na př. jak kdesi kdysi jejich koňům někdo „uďál", jak se počali pojednou potit a třást, nebo jak náhle zarazili, a ne a ne z místa, jak toho neb onoho nějaký vandrovní „přimrazil", s koňmi, s celým povozem, se vším . . . Pověru měli nejednu; snad si někdo na ně vzpomene a sebéře je. Snad by za to stály.