starých lidových slavností (ku poctě slunce) a prvků původu hlavně řeckořímského a pak křesťanského. Četné, bujné obyčeje masopustní přivozují badatelé ve styk a příbuznost původně s lidovými obřady vánočními. Pravdě se podobá a jest uznáváno domnění Veselovského, že zejména při rozšíření masek a přestrojování za zvířata po celé Evropě měly vliv obřady řeckořimské, skotačivé obřady římských brumalií, saturnalií, kalend.70) Odtud nejspíše vloudilo se do lidového podání nošení podoby jelení, koňské a pod.,71) proti němuž církev tak horlivě jakožto proti přežitku pohanských obřadů brojila přísnými zá-pověďmi, z nichž některé podali jsme ukázkou na str. 361. Starodávné obchůzky tyto v podobách zakrnělých, pozměněných dlouhým rozvojem časovým, upravených u jednotlivých národů vlivem starších prvků svérázného bájesloví, udržovaly se a udržují se rozmanitými varianty po veškeré Evropě (jak bylo dokázáno) a mezi ně dlužno čítati obchůzku s koněm, s klibnou v zemích českých.

Připojujeme ke studii o chození s klibnou neveliký přídavek. Bylo ukázáno, že lidové obyčeje vánoční byly ode dávna a posavad místy bývají bujné, čtveračivé, že jsou spojeny s přestrojováním za zvířata a pod. Při úvaze o těchto veselých obyčejích vánočních vynořuje se bezděky vzpomínka, kterak za starších dob obyčeje tyto mívaly obdobu v žertovných obřadech žákovských, studentských na vánoce, které byly z míry bujné a znesvěcovaly slavení hodů vánočních. Zároveň vysvitne v této stati důležitý význam církve při kulturním vývoji národův evropských pro zjemnění mravů. Vysvitne, kterak církev s neúprosnou horlivostí a vytrvalostí oklesťovala slavení památek významných ode všech výstřelků nešvarných, které, vypučevše za pohody starších dob, chtěly se ? slavnostem církevním družiti, jako přívěsky rázu rozpustilého, světského. Církev neústupně proti nim horlila, kárala a trestala jejich přívržence, zejména nezbedné žáky, až se jí konečně podařilo vyhladiti bujné přežitky dávných dob načisto.