slámou nastrkaný) a na ní ohlávku; v ruce pak drží stihel, v druhé pa.laš a šablu, a tak chodě jezditi se zdá." 3)

Rozhlédneme-li se po lidových obyčejích evropských, takořka všude setkáváme se s vánočními a masopustními obchůzkami, které jsou příbuzné s obyčejem českým. Zajdeme-li na příklad k Č e c h o-němcům o masopustě, spatříme přistrojení obdobné klibně jihočeské. Dva chasníci nesou formu přistrojenou ze dvou dřev, spojovaných spolu oblonkovitými, jedlovými větvemi. Forma tato pokryta je plachtou, tak že to vypadá jako zvířecí tělo. Přední mladík drží před sebou vzhůru koňskou hlavu, urobenou ze dřeva. S koněm tímto, s „bě-loušem", chodívají mladíci přestrojení za vojáky, medvěd a pod. Skotačí a žertují v jednotlivých staveních.4)

Z vyobrazení obchůzek s koněm u lidu německého 5) je patrno, že úprava jejich podobala se různým úpravám klibny české. Chasníci podobně jsouce shrbeni, pokryti jsou plachtou a přední z nich drží koňskou hlavu nebo jezdec zdánlivě na zvířeti sedí a pod.

Není to teda pouze český obyčej. Pan J. Soukup v stati předchozí právem poukazuje, že obyčej podobný, shodný, znám byl také u Němců. Vedle Treichelova svědectví, které p. Soukup uvádí na doklad ze zvykosloví německého, zachovány jsou ve spisech, týkajících se folklóru německého, ještě četné jiné toho doklady, kterak obyčej „chození s klibnou" v různých variantech koloval a koluje mezi lidem německým.

Přední znalec zvykosloví lidu německého Wuttke 6) a jiní spisovatelé němečtí, kteří psali o vánocích, 7) vykládají, že v rozmanitých krajinách německých asi okolo vánoc chodívá po vesnici chasa přestrojená, často přestrojený jezdec s koněm a s čtveračivými žerty navštěvuje jednotlivé chaty. Wuttke a po něm takořka všichni mythologové němečtí spatřují v jezdci přestrojeném upomínku božstva Wo-dana a v koni slunečného jeho bělouše. 8)

Pro srovnání s českou „klibnou" všimneme si některých podrobností. V Bavorsku chodívali s koněm (Fastnachtschimmel) po vánocích.