i kozel, jen že jezdec jeho místo tyče s koňskou hlavou má lněný ocas připevněný na vidle a špičkami, které tvoří rohy, ustavičně bodá hrbatého společníka.

Jak Treichel dále vypravuje, obchází o štědrém večeru tu a tam medvěd s koněm. Zhusta objevuje se o štědrém večeru medvěd s obráceným kožichem. Vyzve dítky, aby odříkaly svá přání vánoční. Okolnost ta není nahodilá, jak brzy ukážeme.

Uvážení zasluhuje, že všecky tyto hry v zakuklení koně počínají před vánocemi a končí masopustním úterkem. Někde se táž hra několikráte opakuje. Byť se i časem různily, v tom se shoduje většina, že v průvodu, af již na prvém místě nebo vzadu, jde kůň, medvěd; čáp, žid, obyčejně hrbatý, a jiné figury je provázejí. Vybírají se při tom dárky. Jména a zakuklení zvířat jsou táž jako u Rusů a Poláků, kdež se nejdéle zachovala v gwiazdorách vánočních, připomínajíce zvířata: medvěda, koně, kozu, vola, čápa a j. 10)

Po našem mínění vedle koně zakrytého bílým šatem a medvěda v převráceném kožiše nebo hrachovinou (také slámou) obaleného, jest patrná shoda i v následujícím. Jako v uvedené již hře s koněm jest též hrbáč, tak i v Čechách chůze s medvědem o masopustní úterek účasten jest hrbatý žid, což uvádí nás k tomu, že význam klibny se s nimi kryje. Zdá se, že přirozenější jest odvozovati slovo klibna od slovesa k 1 i b a t i = sich bücken = sehnouti, přikrčiti, přihrbiti se, což souhlasí s přihrbenou postavou onoho, který v maškaře skryt chodí s klibnou. Srovnání Jungmannovo, jakoby klibna byla v nějaké souvislosti s Klimbou u Hájka, nezdá se aspoň šťastné.

Celkový úsudek zněl by takto: Adventem začínala se řada her v zakuklení zvířecím, při čemž navštěvovány přástevny, zpívány písně laškovné a vybírány dárky. Naše chůze s klibnou nebo kobylou nebyla pak nic jiného než jako v Lužici a jinde „koně vodit" ; shoda jest ve vystrojení i v pojmenování. Zakončením her těchto byla chůze s medvědem o masopustní úterek,11) bohužel tak chatrně popsaná ve sbírkách našich. Určitější závěrek není možno podati. Schulenburg soudí sice „s jistotou", že chůze s koněm je původu báječného a také Treichel vidí v tom zbytek pohanství. Ale spatřovati v koni tomto oře Vodanova je zastaralé a nedá se nazvati ani hypothesí.