vesnici (v Táborsku) chodívala cbasa s „klibnou", od Jungmanna popsanou. Pokud jsem se ptal těch, kdo si všímají prostonárodních zvyků, neví o chození takovém nikdo. Zapisuji tedy ten zvyk, aby se nadobro neztratil." 1)

Teprve před rokem objasnil se mi tento zvyk, když jsem pročítal prameny později uváděné. Nutně potřebný popis, který by moji domněnku potvrdil, podal mi velmi ochotně p. Josef Bláha, theolog, začež mu zde srdečně děkuji. Podle jeho vypravování: „Obyčejně dva nebo tři chudší lidé chodí s „klibnou", nebo, jak se také říká, s „kobylou". Jeden nosí klibnu po vsi, druhý jej vodí a spolu nosí sebrané obilí nebo mu pomáhá třetí. Klibna jest takto ustrojena: dosti dobře napodobená koňská hlava s krkem, obé z domácího plátna a pěkně slámou vycpáno; tuto larvu nasadí si člověk na hlavu jako přílbici. Aby viděl, jest v krku koňském opatrně udělán otvor pro oči (?). Kromě toho musí ten, který má klibnu nositi, opatřen býti výtřasky,2) které si dá upraviti tak, že totiž rohy na ramena připadnou a tam se řádně připevní. Potom přišije se k té části krku velký kus plátna, jednak aby splýval, jednak sahal přes výtřasky. Takto přistrojenou kobylu, která jest zvláštní podoby příšerné, vodí někdo na provaze, nebo ji honí jenom. Ve vsi chodí se s klibnou, s kobylou tam, kde lze něco obdržeti. Obyčejně dostávají trochu obilí. S klibnou buď vejdou do stavení nebo zůstanou s ní venku. Kdo klibnu vodí, bývá již znám svou veselostí a šprýmy, stále žertuje, kobylu prodává, komanduje atd. Za vsí se svléká a obléká se zase až na blízku jiné vesnice. S klibnou chodilo se ve vesnicích mezi Petrovicemi, Počepicemi, Kamýkem a Krásnou Horou, pokud vím.3) Na něco snad podrobnějšího se nepamatuji." Potud pan J. Bláha. Obrázek jím načrtnutý (číslo 3.) jest dle doznání jeho arci mdlý, z dob dětských, neboť studie mu nedovolily, aby si zajel domů o bláznivých dnech, ale my spatřujeme v obrysech jeho přece tolik ostrosti a jistoty, že ho můžeme užiti k platnému srovnání s cizími zprávami.

Z těchto zasluhuje zmínky především vypsání Schulenburgovo o zvyku velmi rozšířeném mezi Němci a lužickými Srby, voditi totiž v průvodu koně, či jak lužicky se říká „koňa wozyš". 4) Děje se tak o vánocích, hlavně v masopustě; jako jezdec řešetový vodí se také „medvěd" ovázaný hrachovinou, čáp a mnoho jiných. Hlavní věcí při strojení koně jsou řešeta a bílé prostěradlo, kterým se přikryje tělo a krk s hlavou. V Dolní Lužici a u pohraničních Prajáků obvykle