nicky i větší, silnější živočichy přepadají, tak nalézáme upotřebení jedu k dosažení zhoubnějšího účinku zbraní — hlavně šípů a oštěpů

— pouze u národů na nízkém stupni vzdělanosti stojících, jak u plemen předvěkých, tak ještě nyní u divochů. Národ, který dospěl vyššího stupně vzdělanosti, pohrdl takovými prostředky, ba trestal jejich užívání přísněji než cokoliv jiného. Tak již lex Salica (XX. de vulneribůs) trestala poranění jedovatým šípem velkou pokutou 62 solidů, lex Ba-juvariorum (tit. III. de sngitta toxicata) pokutou 12 solidů.

Původně však byly, jak ze zpráv starých historiků souditi můžeme, jedovaté zbraně po celé Evropě v užívání. Aristoteles, Strabo, Plinius a Celsus podávají nám zprávy o podobných zbraních u Keltů a Gallů. Řehoř z Toursu vypravuje podobně o Francích; nahoře uvedené zákonníky dokazují, že bylo v Germanii užíváno jedovatých zbraní

až do začátku V. (lex Salica), ba do VIL stol. (lex Bajuv.). Také Skythové (dle Theophrasta a Aristotela) jich upotřebovali. Lékař Paulus z Aeginy (VIL století) zmiňuje se o jich užívání v Kecku, u Daků a Dalmatův. Konečně i o Bulhařích (dle Mauritia) víme podobné. Tolik o zprávách historických.

Ale také nálezy to potvrzují. Již v dilu-vialních vrstvách setkáváme se s nálezy hrotů, oštěpů a harpun (cbr. 55.—57.), z parohu sobího zhotovených, jež jsou opatřeny buďto šikmými nebo podélnými (vlnitými) rýhami a zářezy. Ty mohly jedině k tomu sloužiti, aby se natřený jed lépe udržel a jeho vniknutí do krevního oběhu se umožnilo. Kýhy činí totiž povrch hrotu drsným, tak že jedovatá hmota i při silnějším otřesení nebo při tření

vzniklém vnikáním hrotu do těla skrze srst a kůži nemůže opadati nebo se otříti. Zcela podobným způsobem počínají si nynější divoši opatřujíce železné šíp3r pod ozuby hojnými zářezy. Ze podobné rýhy nemohou míti účel lehčiti odtok krve z rány, jak se Merk domníval, nyní, kdy tak mnohé debatty tuto otázku objasnily, není více pochyby. Pokud se týče jedovatých zbraní z dob pozdějších — od neo-lithu až do počátku dob historických — jest nápadno, jak řídký jsou nálezy u porovnání s hojnými zprávami o jich užívání v Evropě.

Hroty z kamene a z kostí nebo z parohů ¦— s jedinou výjimkou

— zhotovené, které by ukazovaly stopy nebo známky toho, že byly jedem napuštěny, doposud popsány nebyly. Ale mám za to, že již sám drsný povrch pazourkových hrotů podobně jako hrbolky a rýhy povstalé připevněním hrotu na násadku zabezpečily úplně utkvění jedu na ně natřeného. (Dokončení.)