objevují se později z bronzu a železa.*) 0 užívání hrotů z parohu a kosti přištípnutých svědčí ještě následující detail: špička bývá někdy zvláště přiříznuta (obraz 40.) anebo přiseknuta, někdy již silně opotřebena, někdy úmyslně pribrousena, buď se dvou stran (obr. 38. a 39.), anebo kolkolem (obraz 37. a 51.). Takové šípy lze pak z těžká rozeznati od šidel, jak již Wosinsky o podobných nástrojích zaznamenal. V celku však toto přibroušení šípů právem dělo se zřídka. Broušené špičky jsou pro šidla, kterými se mají malé okrouhlé dírky dělati, rozhodně příhodné, ale ne pro šípy.

Na mnohých hrotech jest znatelný způsob, jakým byly upevněny. Hrot se na násadku lýkem nebo lněnými vlákny připevnil a tento obvaz pryskyřicí zamazal, jak ze zachovalých stop podobných hmot můžeme souditi (obr. 41., 40.).

Takový na dřevěné násadce připevněný hrot — přišel-li do žhavého uhlí nebo popelu, na př. do popelovitých jam — právě na místě svého upevnění částečně zuhelnatěl (obr. 26. a 42.). V některých případech byl šíp k lehčímu připevnění opatřen několika zářezy (obr. 43.), anebo byla k tomu účelu zvolena vůbec kůstka, která měla poblíž kloubu přirozené záhyby (obr. 44., 45.).

Některé podobné větší kusy (obr. 46. — 49.) tvoří asi přechod od šípů ke kopím a bývá někdy těžko pravý účel stanoviti; někteří divoši dosud užívají šípů velmi dlouhých a mohutných.

Konečně dovoluji si vysloviti domněnku, že některé z těchto kostěných hrotů, a to především ty, kterými prochází f o r a m e n nutritíum, t. j. přirozený otvor cévní (obr. 49. — 54.), byly napouštěny jedem, Na tyto v následujícím odstavci zvláště obrátím pozornost.

Jako nalézáme upotřebení jedu ku sesílení účinku rány spůso-bené kousnutím, píchnutím atd. pouze u nižších zvířat, která zákeř-