O pravěkém užívání nástrojů a zbraní přištípených z kostí nebo parohů

s přídatkem o zbraních jedových.

Mám za jisté, že u člověka primitivního — ať máme na mysli člověka doby předhistorickó nebo moderního divocha — jest nouze silnější pružinou pokroku než theoretické přemítání a rozumování. Pro svou nejnutnější potřebu najde primitivní člověk vždy náležité odpomoci, kdežto v tom, co je mimo nutnost, zůstal dlouho netečným, slabým a chudým. Neznaje kovu, věděl z tvrdých, nepodaj-ných kamenů ten vyvoliti, který se ku spracování bez dalších nástrojů opravdu nejlépe hodí, věděl ho spracovati tak, že mu po dlouhou dobu úplně postačil a že i nynější civilisovaná ruka dostihne v napodobení těchto zbraní a nástrojů starých vzorů jen po dlouhém cviku a při velké zručnosti.

Pokud měl a má primitivní člověk volnou volbu ve velkém materiálu, vo!il pravidlem vhodně a šťastně; ale často byla volba velmi obmezena a musel se spokojiti jen s málem, které našel. Nálezy předhistorické nás učí, že člověk oněch dob užíval ve velkém rozměru kamenů, které přitesával, později přibrušoval, vedle toho i kostí, parohů, skořápek mušlí atd. Že však hojné upotřeboval ku hotovení zbraní, nástrojů a nádob i látek, které se nemohly udržet na naše doby, na př. dřeva, můžeme se právem domýšleti vidouce, jak dosud my sami a ještě více divoši naší doby podobného materiálu užívají. Rozhodujeť při volbě látky ku zhotovení nějakého nástroje jistá,