jioslanec, a jeho náměstek Mat. Václavek. Zároveň však bylo usneseno, »by s uměleckou výstavou spojena byla i výstava národopisná, jelikož práce národopisná velmi utěšeně se dařila, o čež hlavní zásluhu měly dámy naše. Později přibrány k výstavě také školství, průmysl a živnosti V červnu a červenci volen odbor výkonný a instalační (předseda obou stavitel Michal Urbánek, jednatel D. S. Jurkovi čj, odbor finanční, pořadatelský a ubytovací. Vše bylo promyšleno a k práci usilovné přikročeno.

Lid valašský, ačkoli velmi přívětivý a pohostinný k cizincům a pánům, tož nicméně ke každému, kdož městský kabát nosí, je nedůvěřivý a nesdílný. Uvedu několik příkladů. Sběratel nebo sberatelka vkročí do chalupy valašské, dá pozdravení a ptá se gazděny, má-li to nebo ono, na př. nějakou plachtu, oděvadlo. Po té gazděna: „A co ste zač? Co se po tem ptáte?" — ,jNo, víte, tetičko," odpovídá sběratel, „v Praze bude taková výstava, kde takových věcí budu potřebovat, poščajte nám teho, nic se vám na tem neudělá." — „A co to je výstava ?" vpadne gazděna do řeči. „No, výstava je taková sbírka veliká, kde všecky věci, které lid, zvláště selský, až posud si zachoval, jako na př. celý kroj váš, nebo aspoň části jeho, vaše náčiní kuchyňské, nástroje hospodářské, které jste si sami buď urobili nebo někdo u vás v dědině, nebo nějaké staré modlitební kniby, bible, postilly a vůbec knihy starožitné, s nimiž vaši sťaříčkové někdy skrývati se moseli. Taková věci budu tam vyložené veřejně, aby se mohl na ně každý podívat, jejich krásu, jejich jednoduchost, jejich praktičnost, jejich stáří obdivovat. To všecko má k tomu sloužit, aby i cizí lidé, zvláště byli-li k nám Valachům jaksi nepřízniví, nepřátelští, viděli, že nejsme tak na hlavu padlými, nechci říci hlúpými, ale že jsme buď my sami nebo naši staříci takové věci krasované vyrobili a zachovali." — Tak a pod. přesvědčuje-li sběratel gazděnu nebo gazdu a snaží-li se správnou valaštinou promlouvati k nim, netrvá dlouho a ihned vytasí se s tím neb oním, co se sběrateli velmi dobře hodí. Byl-li nebo je-li sběratel poněkud ostýchavý nebo dá-li se hned odstrašiti slovy nepříliš lichotivými se strany hospodářů, tož ovšem ničeho nedostane. „A což je nám po Praze — co bysme dávali — leda na smích ; dajte nám pokoj s takovými vecami — a já vás neznám — a co ste zač?" Tak a podobně byli vítáni sběratelé a sběratelky látky národopisné na Vsacku. Nejsnáze to šlo učitelům a kněžím, neboť k nim má lid ještě největší důvěru.