(Jde k císaři.) Jejich milost císařská, dostal jsem novinu, abych se navrátil co nejdříve domů, otec, matka jsou nemocni velice, a tu jest smutné mé srdce; tak prosím laskavě o propuštění, a mohl odejít do své zemi.

Císař. Jak? Ty chceš ode mne pryč odjeti? Toť nemůže ani býti! Avšak tě nemůžu u sebe držeti. Co však si žádáš za svoji práci, to víš, že tobě zaplatím přeci.

Honzíček. Prosím o milost jediná, snažně žádám, jestli tu milost dostanu. (Klekne.)

Císař. No, jen se vyslov, co sobě žádáš, přísahám ti po druhé, že dostati máš.

Honzíček. Ta panna v žaláři ukovaná, ať jest mi za odplatu živá daná.

Císař (hněvivě). I ty zlořečená potvoro, nemohFs mne víc rozhněvati, ne mohl's radš polovici mého císařství žádati? A to's mě tak, potvoro, omámil, že jsem se ti zapřisáh, tak připravil. Tu máš klíče, ať ti ji drabanti pustí, a s očí se mi kliď hned, zloději.

(Honzíček vstane a vezme klíče.) Drabanti, železa s ní vemte a jemu ji

dejte. Stříbra, zlata mu dejte dost, aby měl všeho hojnost; potravy mu dosti

dejte a na nový šíf ho doveďte. (Honzíček, Františka a drabanti odcházejí.) Jak

j sem ho rád měl a jej miloval, ale skrze ni jsem se na něj rozhněval. Tak se

mně museli hned s očí klidit, protože jsem s nima nechtěl více mluvit.

(Opona spadne).

Sednice.

Opovědník. Nyní plavba do Angličan následuje. Kdo víc jak Františka se raduje. Po moři plavba jest veselá, protože Františka není dost málo churavá. Tak šťas(t)ně domů přijeli a radostně přivítáni byli. (Odejde.)

Honzíček (k otci). Buď Pán Bůh pochválen, pantáto! (Podávají sobě ruce.) Již jsem doma šías(t)ně, panímámo! Já jsem šťas(t )ně v Turcích tu tabuli zhotovil a tuto dívku od hrozného žaláře vysvobodil.

Kupcová. Když jsi's ji přived, můžeš s ní jít do domu svého, můžete tam spolu být.

Kupec. Když ji vysvobodil, může být jeho, dám jim polovic bohatství svého; nyní je zanechma, ať odpočinou sobě po té strasti plné době. (Otec a matka odcházejí.)

Honzíček. Nezatajuj mně svého rodu, přivádíš mně více do bolu. Však nechci nutit tebe více, mohlo by tě bolet tvoje srdce.

Františka. Vysvoboditeli můj drahý, posečkej ještě nějaký čas malý, ne b mně to není možno v této době rod můj vyjevit; až dál bude. (Podomek přinese list, položí jej a odejde.)

Honzíček (vezme list). Aj, opět cirkuláj! Takovou tabuli dělat, jako má turecký eísař anglický král také sobě přeje. Řemeslník takový ať ke dvoru přijde; já bych tam jel s radostí, toť se ví, jen jestli mně to Františka svolí.

Františka. Aj, toť s radostí dovolím, jen tři šátečky zhotovím, když tam budeš pracovat, abys měl se čím utírat. Tak sobě teď samotu dovolím, dokud všechny tři nezhotovím. (Opona spadne.)

XJ dvora anglického. Král, královna a Anežka.

Král. Zavolejte dělníka, ať jde k obědu. (Honzíček přijde, posadí se, vytáhne šátek a utírá se. Anežka skočí a chce mu jej vzíti.)