najde (to jen u stařen) šátků modrých se žlutým květováním na-okraji širokém.

Asi před 40 nebo 50 lety ještě nosívaly ženy i děvčata „šatky". Šatky zdejší, podobné ručníkům na 150 cm. dlouhým, byly dosti jednoduché, majíce jen roh obšitý vyšíváním a v něm nějakou, ovšem hustě provedenou starobylou formu jako štampilku, z pravidla černou, kdežto okraj šit byl černě a modře, někdy s bílým prolamováním.

Šatky ty u svobodných na pouhé vlasy, u žen vdaných na čepce-se vázaly. Čtverečná temenní „dýnka" těchto čepců jsou celkem dosti hojná a velice zajímavě, rozmanitě a vždy přebohatě vyšita, většinou: na „výřez", drobounké to prolamování, jež provádí se tak, že se nité třebas pomocí naostřeného „křiváku" skutečně na jistých místech prořezávaly a odstraňovaly. Práce dýnekltěch jest přímo podivuhodná.

Největší sbírku takových dýnek, z nichž zpravidla ostatní nevy-šívaná část čepce již na různé věci jest otrhána, sebral svého času řídící kůru v Holešově p. Krec, když v. Kunovicích byl učitelem. Měl' jich takměř na tři sta.

„Formy", to jest obrazce, na něž byla dýnka vyšita, byly nejrozmanitější. Nejčastější byla „na tři dlapy" a „na žábu". Kolem formy té býval obyčejný okraj z osmicípých hvězd („na kroměřížskou růžu") vyšit. Dýnka byla většinou v barvě žluté, někdy v barvě žluté a černé, některá též žlutá a bílá.

Některé vzácné čepce nebyly dělány výřezem, nýbrž na jemné husté síťce ve způsobu „filet antique" provedeny. Obrazec obrýsován, nití černou a vyplnění jeho na sífce dělo se šafránovou přízí. Jindy výplň zůstala režná a půda se „šafranila". Vůbec byla dýnka ať síťkovaná, ať „na výřez" kabinetními kousky techniky vyšívačské!

„Kolem takového čepce, jenž vyšitým dýnkem byl nahoře a nikoliv vzadu, jako při sousedních krojích, ovinula se „šatka" přes čelo-do zadu tak, že zakrývala půl ucha; vzadu udělaly se tři faldy, tak zv. rajdáky, jeden větší a dva menší. Za týlem udělal se suk tak, že konce visely po zádech." Stařenka Černých z Kunovic, již uvedená, kteráž mi to popisovala, nechtěla za žádnou cenu šatku i čepec svůj prodati dokládajíc:

„Nechám si to do hrobu položit, co by mě mamněnka poznali, lešti se tam s němá zendu!a

Táž stařena vyprávěla dále, že před obalenkama (a čepci) chodily Kunovjanky ve „vrkočoch", jež byly z hedbávu neb harasu (u chudších) a nosily se kolem hlavy. To prý bylo moc pěkné. Proto prý jarošovští šohaji čekali tak rádi u sv. Vendelínka (?) „na ty kuno vské hubjénky", jak jim říkali.

Čím vrkoče ty byly, do té. chvíle nepodařilo se zjistiti. Na Březové u Senice v Uhřích jest prý dosud vrkočů dosti. Tam bude třeba. podstatu výzdoby té děvčic a žen kunovských vystopovati.