Před letnicemi chodí dospělejší mládež do lesa loupat kůru smrkovou na „ornát" a na korunu. Ornát ten jest skutečně krásný a dosti veliký, tak že se v něm cbasník snadno schová. Koruna králova má čtyři spojené pásky na vrchu. Kat má korunu nahoře vroub-kovanou, kromě toho má meč, avšak ornátu nemá. Jako koruna katova tak vypadají i koruny žebráků, kteří jsou buď tři neb čtyři. Kromě toho jsou ještě dva, kteří nosí tak zv. korouhvičky. Jsou to vlastně stromky, z nichž jest kůra stažena, tak že jest kmen bílý. Větve svázány pak jsou na vršku dohromady.

O božím hodu na večer sestoupí se rada pohůnků po odzvonění klekání a vylezou, všickni opatřeni jsouce rohem a zvonky, na strom stojící na návsi. Kolem stromu pak rozestaví se ostatní obyvatelé z vesnice. První slovo na stromě má kat. Ten započne a praví: „Hojala, koťala, to není z mojí hlavy, to je z pohůnků rady."

Pak probéře jednu chalupu po druhé a o každé řekne něco buď hezkého neb potupného, dle toho, jak bylo dříve o tom usneseno. Tak řekne na př.: „Před N... jsou provazy, že jsou ty holky jako obrazy. Pane králi, jeneráli, je-li tomu tak, neb ne?4 Načež odpoví král: „Je, je, je." Pak začne cinkot zvonků a zvuk rohů, až se uši zaléhají. Po té praví kat o jiném statku: „Před N ... jest bláto, že jsou ty holky jako zlato." Tak chválí i haní čtveračivě, řekne o každém statku úsudek. Po té sestoupí všickni dolů se stromu, od jedněch jsouce chváleni, od jedněch haněni.

Druhý den, totiž v pondělí odpoledne po požehnání, sejdou se opět a obléknou se jako v neděli. Po té jdou k rybníku. Tam hodí kat korunu královu do vody a ostatním též. Každý pak musí jíti pro své věci oblečen do vody. Kdo jest nejrychlejší a nejdříve vyleze z vody a přijde do hospody, kde jej čeká sklenička piva nebo kořalky, ten oslavován jest ode všech a děvče, o jehož přízeň se uchází, je pyšné na svého milého. Pak převléknou se v hospodě a chodí z jednoho statku do druhého, kde chodí kolem světnice, zvoní a zpívají: „Našli jsme krále v zelené trávě, posekaného, porubaného. Posekali nám ho Turci mezi dvěma lupci; neměli jsme se čím brániti, museli jsme si dřevěné kordy nařezati. Hospodyně vzácná, dej nám holbu másla, sáhni hodně z hluboka, aby tě nebolela ruka do roka a hlava do smrti. Též i věrtel krupice, aby ti nesly slepice. Máme krále vzácného, nechce nám nic jísti, než jen samé kocmatice na polévaném rendlíce. Máme ho hnát do Prahy. Než mi ho tam doženem, také něco sežerem. Pár vajíček na rendlíček, kousek másla do toho, nebudeme bez toho."