bájeslovné, jak je Hanuš vymyslil, přecházejí dohady, které ze všeho buď jak buď chtí násilně vykřesati bájeslovné prvky, zjevy. Co tu napověděno, mohl bych doložiti drastickými ukázkami z prací nedávno uveřejněných. Nechci však psáti proti jednotlivostem, jako spíše proti směru tohoto druhu. Nezahrávám si tu na kritika, který tepe vše, co starého, a chce blýskati se ovšednělou již frásí o modernosti. Proti výčitce, že snad opovrhuji českými pracemi staršími, posavadnim studiem české lidovědy, hájí mne s dostatek (nebudiž mi to, prosím, vykládáno za neskromnost) literární činnost moje, v níž nejlépe objasněno moje stanovisko vůči starším, zasloužilým pracovníkům. Jen v zájmu věci, v zájmu vážného bádání přimlouval bych se, aby znalost stanoviska střízlivějšího u nás zdomácněla a aby výhost byl dán lichým dohadům, které neobstojí před soudnou stolicí kritiky a které takořka všeobecně se udržují a z knihy do knihy kolují pod vlivem starší školy. Vlivu tomu (ovšem jen místy) neodolala nová kniha, jak svědčí např. na str. 10. výrok: „Staří Slované, pohané, věřili, že dušičky dítek nenarozených jsou v ráji nebo na zelené louce, místě to-za nebem, kde v podobě pídimužíků houby sbírají" a na str. 249: „Dle soudu starých pohanů byl ráj za nebem, kde dušičky zemřelých dětí v podobě andělíčků (pídimužíků) pásly kohoutky a beránky. Bylo by nesnadno pravdivost obou výroků o názoru pohanských Slovanů dokázati bezpečným svědectvím starých spisovatelů nebo pravděpodobně odůvodniti domyslem založeným na podstati neklamné. Podobně tomu v jiných zkazkách, jakými fantasie snažila se do nedávná obohatiti vědomosti o bájesloví slovanském. Potřeba opatrné rozvahy o jejich původu, abychom nebyli přilákáni do říše fantastických smyšlenek. — Ještě jiné věci se dotýkáme. Prospělo by to, kdyby se ustálil způsob citace. Není to snad, jak u nás mylně se říkává, zvyk německý, svědomitě pod čarou v poznámkách soustavně udávati název autora, knihy a roku jejího vydání i strany, odkud čerpáno. Takovým způsobem citováno bývá ve vědeckých skladbách francouzských, anglických, italských atd , zkrátka všude. Je to takořka požadavek slušnosti autorovy vůči čtenáři a zejména čtenáři odborníkovi, aby v pásmu četby nebyl rušen vklady o pramenu, z něhož bylo čerpáno, brzy zase odkazován pod čáru, kde několika kuse jen naznačenými zkratkami udáván zdroj. Nebudiž to opět nikterak pokládáno za výčitku práci Košťálově, přimlouváme-li se, aby způsob citace byl upraven ve smyslu řečeném, aby zavládala jednota způsobu při citaci. Tím získá kniha náležité přehlednosti a hlavně věrohodnosti.

Posudek o knize K. vzrostl bezděky z obyčejné míry. Zasluhovala toho, abychom si jí důkladně povšimnuli, zejména když bude v ní pokračováno. Uznávajíce ještě jednou zásluhy pilného spisovatele objemné knížky (251 str.), klademe na konec pro posouzení bohatosti látky v ní uložené obsah její: Před narozením dítěte. Den narození. Při narození. Křest. Úvod. Odstavení. Spaní, sny. Jídlo. Vzrůst. Chůze. Krása. Postava a povaha. Reč. Šaty. Štěstí a neštěstí. Umývání a koupání. Spůsoby. Pohádky. Dětská mythologie. Tresty. Škola. Posměšky dětské. Na poli. Svátky a dni v roce. Nemoci. Prostředky proti nemocem. Známky blízké smrti. Při skonu, smrt. Pohřeb.

Průvodce po umělecké a valašské národopisné výstavě na Vsetíně, uspořádali Karel Bubela a JosefVálek, na Vsetíně, 1892, cena 20 kr. Byla to myšlénka šťastná rozprouditi na Moravě národopisný ruch četnými výstavkami krajinskými, kdež vedle uměleckých předmětův a průmyslných výrobků sneseny jsou památky lidového života, lidového umění. Plné pochvaly zasluhuje výbor výstavy na Vsetíně, že v úhledné knížce, s obsahem pečlivě uspořádaným, zachová budoucí paměti upomínku výstavy vsetínské. „Průvodce", vydaný nákladem téhož výboru, obsahuje kromě „části umělecké" (R. T y r-š o v á : Slovo úvodní o uměleckých výstavkách na Moravě ; JosefVálek: Několik slov o umění) „čásť národopisnou", kdež uvažuje nejdříve M a t.