Naprosto jiného rázu jest skládání záměnou. Vyzní-li v prvé době e2 a setká-li se v třetí době s g1, jest tato doba dějištěm mnohem klidnějším. Setkávají se oba tony v intervallu libozvučném, který zaměňuje se opětně libozvučným unisónem, když zanikne ve čtvrté době e2.

To jest mírná, lahodná záměna, živel klidný. Souvislost jednotlivých částí celé formy ne nutná; článek nápěvu tvořeného záměnou souvisí toliko souhlasem, příbuzností tónů. Doplňme celý příklad tak jak nalézá se na počátku písně „Svatba komáří" (Kytice 138).

Jak výtečně vycítil ráz této tvorby lidový skladatel zmíněné písně í

Lehkost, lahoda, svěžest, průzračnost — jest to mistrný kousek hluboké význačnosti! Ale v moravské lidové písni nebylo mnoho podnětů ku skládání záměnou. Vyskytuje se nejvíce jako lahodný spoj jednotlivých článků písně. Uvádím na př. píseň „Jakú sem si frají-renku" (Kytice 119). Méně četně vyskytuje se jakožto úvodový tvar, na počátku písně, vyžadující brzkého vzrušení.

Záměnu snadno poznáme. Jest to postup nápěvu v intervallu kvintovém (Kytice čís. 1, 4, 39, 43, 46, 51, 53, 61 atd.) a tercovém (58, 65, 102 atd.). V poslednfm případě povstávají souhlasem jednotlivých tonů spojené skupinky, které odpovídají velkému troj zvuku (K. čís. 22, 23, 24, 4tí, 56, 67, 79, 85, 92, 108, 109, 119), malému trojzvuku (K. čís. 4, 90, 127), sextovému trojzvuku (K. čís. 2, 22. 57), dominantnímu čtyřzvuku (K. čís. 66). Nepatrný to celkem počet. I možno říci, že není skládání záměnou, obzvláště sdružují-li se tóny ve skupiny rázu souzvukového, podstatným znakem moravské lidové písně. Dříve jest poznatkem cizí písně Na př. uvádím polskou píseň „Ej co za myslivec" (K. 66); vyznívá tu skupina rázu nonového pětizvuku.

Nejméně hybným jest skládání sesílením. Sesiluje se doznívající tón druhé doby na př. f* nově vyznívajícím tonem téže výšky, opětně f1. Živel melodicky nehybný, vyskytující se nejvíce jako spoj článků písně (na př. K. 107) a jako vhodná hladina, na které se jasně obrázky rytmické obrážejí. Není písně moravské, jejíž podstatné rysy zakládaly by se snad na tvorbě sesílením. Jediné rázovité zakončení mnohých písní možno jí vysvětliti. Na př. Kytice č. 22, 27, 31, 32, .36, 37, 39, 44, 45, 57a, 58, 59, 61, 62, 83, 91, 110d, 114, 117, 129, 153, 156, 163, 165, 168, 171.

Tvrdost skládání smírem zjemňuje se zhusta lahodou záměny. Na př. „V širém poli" (K. 20) v posledních čtyřech taktech druhá osmina zušlechťuje vždy takovým způsobem celý nápěv.

Změkčilost skládání záměnou obměňujeme tuhostí smíru. Na př. „Šaratice" (K. 18); skupinka záměnná velkého trojzvuku na