Předchozí 0062 Následující
str. 61

I.

Zajisté každý hudebník se přesvědčil, že hned neztratil z mysli slyšený před pomlkou tón neb souzvuk. Jako stlumenou ozvěnou jsme i za pomlky zaujati posledně slyšeným zvukem. Tak jest tomu i při jiných, na př. světelných pocitech. Vyznívají dále, i když popud ustal.

Tu jsme na stopě bleskurychlých duševních pochodů, tu jsme u zřídla toho, čemu se říká „oduševnění“ tvarů v umění, čemu se někdy říká i „obsah", ba mnohdy i „logika". Chceme-li celému ději náležitě rozuměti, třeba jej v času zveličiti. Tón na př. j2 nalézá se právě v druhém okamžiku v mysli, t. j. vyznívá, když popud jíž ustal. Jest již slabší a ubývá mu rychle síly, obzvláště vyzní-li s energií nového pocitu tón na př. f2. Teď jsme v třetím období slyšení: srazily se tu dva tóny, kterémuž účinu říká se v tomto případě nelibo-zvuk, dissonace sekundová. Smír konečný dostaví se ve čtvrtém okamžiku, když úplným zaniknutím tónu j2 zmizela dissonace sekundová a opanovalo samotné f2, o sobě libozvučné.

Jak jednoduchý na pohled postup, tak ohromný jest ve svém účinku, povážíme-li, že stěsnává se ve skutečnosti mnohonásobně opakován v době, již často pro maličkost nemožno ani odhadnouti. Nejsem-li tudíž často s to, celý tento postup současně se slyšením si uvědomiti, tož dovedu účinem jeho se spravovati.

Skládání řízené tímto účinem, nazval bych skládání smírem a celý vytčený pochod formou smírovou. Tón s tónem tu svázán jako v řetězu; proud nápěvu jest na nejvýš plynulý, žádných tu skoků. Dokončíme-li řadu uvedených tónů z písně „Závěť (Kytice Bartoš-Janáčkova, čís. 114.),



tož uveden tu vzor skládání smírem, vzor obratu melodického, jenž jest podstatou lidové písně na Moravě.

Skládání smírem jest živlem hybným. Setkáváme se s ním v prvém návalu nejen písně, ale každého jejího článku. Tak na př. ze 173 písní „Kytice" na devadesát skládáno smírem. Má-li článek jeden svázán býti pevně s následným, děje se to ve formě smírové. Připomínám tu na př. píseň „Tíha“ (Kytice 31) šestý takt se sedmým, devátý s desátým, „Tesknota" (K. 29), druhý takt s třetím, čtvrtý s pátým atd.

Nepříbuznost tónů, jež setkávají se v období, jak jsme dříve vytkli, třetím, jest příčinou jisté tvrdosti; písně smírem v převaze skládané vynikají jadrností.


Předchozí   Následující