se voba dobře snášeli a srouvnávali; ale přeci to Š—kýmu nešlo ňák do hlavy a pořád mu to kroutilo mozkem, jak je to možná, že von nemá u vobili žádnou sejpku, a Ď. že nadělá každej rok tolik zrni, diuže podlaha na špejchaře nepraskne. A přeci taky svý pole řádně vopracnval a taky dost hnojil. Ouroda byla eště tak vobstojná, ale jak se začalo mlátit, byly na mlate skoro samý jen plevy. „Nevjéřim tomu. aby to jen tak mohlo bejt s tim člověkem," ři-kával si; „mně se tak všecko zdá, že má Ď. diblíka." Vod ty doby nemoh se kale na Ď. kouknout. Jak pak to nejšikouvnějc vyzvědět? Slejchával už hned za svobodna, že „na horách" je člověk, kerej v ty věci umí dobře poradit. Zašel si k němu a sdělil se s ním se vším vod á až do zet. Ten člověk mu na to povidá: „Pantáto! to vám dám tu radu: natrhejte si jalouvcovejch jahůdek, dejte je usušit a pak je přimíchejte do vobili na mlátě. Až bude milej Ď. na večír vát, děje k němu, prohlížejte jeho vobili, a poznáte hned, má-li diblíku nebo né." Š. poděkoval za radu a řeže domů. Sotva za sebou přivřel dveře, kdo k nim nevejde jako Ď.

„Pro Boha tě prosím, gde ses honil dneska? Ani ses zacelej boží den neukázal!"

,.Ale — měl sem v městě ňákej zástoj!" povidá Š. jako dyž musí. „Tos tam dobře nepochodil!" myslel si Ď. u sebe, „to bys ty takle nebyl nevrlej," a vobrátil voj jinam. Ale Š. jakoby se vo každý slovíčko dal prosit.

Ď. dyž viděl takovou kyselost u Š, dlouho nepobyl, „No, no, já abych už zas šel!—Co budeš mlátit zejtra?"— „Ale — nejspíš pšenci," a zas dost. — „No tak tu pobuďte s pánebohem!''' Sotva to dořek Ď, Š. už vytahuje z kapes jalouvcový jahůdky a dává je na kamna sušit. —

Druhej den v poledne, dyž Š-á volala k obědu, sedlák ve stodole pořád vokolkuje, a dyž chasa vodešla, rozházel ty kuličky všec':y po mlátě. Jak přišel navečír, Š. žene k Ď-ovům zrouvna na mlat.

Ď. právě vál. „Pomoc pánbu!" — „Dešto pánbu! Vitám tě, kmotře!" A za řeči Š. se schejbá pro pšenci, nabere hrst a staví se, jakoby prohlížel zrno. V tom uhlidá tu kuličku jalouvcovou — druhou, třetí— Kreu mu stoupla do hlavy, a už začne Ď. topit: „Fuj hanba! Styď se! To seš krásnej ptáček! Už ses mě dost dlouho navokrádai, už sis mě dost dlouho pocucal, led už bys moh jednou přestat!" a vokazuje mu na ty kuličky v hrsti, a celej zástoj mu pěkně krásně povidá. —

Z toho pouvstal velkej soud, a Ď. jako žalubnik vyhrál. Jak pak by nevyhrál, dyž byl tak zazobanej. Ale vol ty doby se ho každej štítil, a do práce k němu šel málokdo s chutí; každej jako dyž ho tam někdo strká. Ne-zbejvalo mu teda nic jinýho, než že se musel vyprodat a zajít někam pryč do kraje, kde ho žádnej neznal — ale diblík s nim.

Účiň — stejně důležitý, jsou-li jeho příčiny zastřeny nebo jasný,, jsem-li si jich vědom nebo podléhám-li jich moci nevědomky, jako tajnému kouzlu — jest vodičem a hlavním pořadatelem myšlének skladatelových. V pařeništi účinu vypučí nejpestřejší tvary, ale hledati tu dlužno i důvod pro vazbu prvků tvarebných, pro spoj tóna s tónem — článků nápěvných, melodických.