Blázen. No, tom sem dostal za mé zkoumání; já jsem od pantáty, panímámy zjednaný, na mou du—ši, ne, na mou kuši víc nepůjdu a takovým lekátem víc nebudu. Co on řek', že má v zadu v kabeli, to nechci slyšet, radš uteču v tu chvíli.

Mistr. No, Honzíčku, tobě lepší práce jde nežli mně. Půjdem k pantátovi, já řeknu veřejně, že se můžeš všem truhlářům postavit, že se nemusí za tvou práci žádný hanbit.

(Jdou ke kupci.) Pane kupec, přivádím jim jejího syna, jeho ostrovtip-nost jest až předivná. Když jsem já nevěděl kudy kam, jeho ostrovtipnost již byla tam. Kdyby mně ho nechali tovaryšem, co mně možná platit, hotov jsem.

Kupec. Pane mistr, těší mě to velice, že každé učení jde mu lehce ; když budou potřebovat, on jim pomůže, zatím sobě doma odpočinout může. Pane mistr, co mám platit za učení, zadarmo přec nikde nie není.

Mistr. Já za učení nic nepožaduji, mnoho štěstí a zdraví, jak jim, tak Honzíčkovi vinšují. (Odejde.)

Honzíček dívaje se na stůl. Co jest to za list psaný, snad jsou v tom nějaké noviny?

Kupec. Jest to s brány opsaný cirkulář, to píše tak turecký císař. Nech toho, po tom ti nic není, z Turecka dokonce dobrého nic není.

Honzíček. Dovolejvpantatínku, a nechaj mně to čísti, bych se přesvědčil, co chce a co jistí. (Čte.) „My císař turecký pozdravujeme země veškerého světa příjemné; a takového řemeslníka žádost, cimrtafl dělat, zlata, stříbra hojnost, která by pro šedesát osob velikost měla, a všecky potřeby k jídlu vysázené měla, drnože červeným safijanem obšiti, a po traktaci by se mohla složiti, a jedna malá pro ětyry persony z ní učiniti. Ten takový, který se vynajde, ten velice obdarován bude." (K otci.) Nechaj mně tam, pantatínku, jeti. Já si troufám to zlato a stříbro dobyti.

Kupec. Nikam tě nenechám, a poslechni! Ty nevíš, jaké neštěstí na tebe čeká a co moře umí.

Honzíček. Ale vždyť, pantatínku, naše šífy máme, a vždycky dobře a šťastně je dočekáme.

Kupec. Nechci, nesmíš jeti; a pak, moře je moře, ty nevíš, jaká na moři je bouře; a kdyby to nebylo, Turci jsou Turci, to jsou křesťanu největší katovci. To ti povídám, poslechni mne, a co pak, kdybys to řek' panímámě, před ní, to ti pravím, ani nic neříkej, a takové žalosti nám rodičům nedělej (Odejde.)

Honzíček (sám). Strýcův šíf zítra odpluje, ač mně to pantáta nedovoluje, já se tam přece dostat musím, to zlato, to štěstí já neopustím. (Opona spadne). (Dokončení.)

Nebožka má babička — doj jí pánbu nebe — dycky, dyž se takle začalo rozprávět vo diblikoji, říkávala, že tuhle v Borku (ves na císařské silnici mezi Turnovem a Jičínem) měli u ňákejch Ď-ků taky diblika. — Za starejch časů bejvaly prej v Borku jen dvě žiuvnosti: jednu měl ňákej Š—ej, druhá patřila tomu Ď—kóji. Voba statky byly stejně dobrý: všecky pole podle sebe; ale Š—ýmu skoro nic nesypalo a Ď-oji každej rok strašně. Po dloubej čas