Mistr. Jo, Honzíčku, ona nová kůže koštuje peníze, kdyby to pokazil, kdo mi zaplatí kůže.

Honzíček. Můj pantáta má kozí dosti, za jednu čtyry, jestli pokazím oplatím, věřte mi; ještě stříbrné, zlaté dracovky přidám, na probu pár bot, pár střevícův udělám.

Mistr. Na ten způsob může si sám krájet, v tom já mu nebudu nic bránit. (Tu on krájí, šije; blázen k němu přijde.)

Blázen. Pomáhej Pánbůh, pane prtáěku, jak pak se to prtluje, usmole-nečku, lepší na vrpánku nežli v krámě louskat fíky, rozinky, piškoty a mandle. Co pak lepší, od dratve a smůly ruce odřeny mít, než v krámě balzámem ruce napuštěné mít. Má rada, nechat toho a jít domů, pantáta s panímámou budou rádi tomu.

Honzíček. Lepší mně sedět na vrpánku, nežli po ulicích běhat sem tam venku, aneb dům od domu zevlovat, pro smích lidem za divadlo se ukazovat, od práce zedrané ruce člověk který má, ten příkaz boží plní a zachovává, v potu tváře chleba dobývati budeš, tělo a duši svou prací živiti. Já. zůstanu řemeslníkem a ty bláznem, a tak budem jeden druhého prázen.

Blázen. Tak si zůstaň ševcem, usmolencem, a černidlo pod sebou s hrncem, až ty tím ševcovským smradem navřeš, však ty tatínka s maminkou najdeš. (Odběhne. Honzíček ukazuje nové boty.)

Honzíček. Pane mistr, prohlédnou mou práci, kterou jsem zhotovil až ku konci.

Mistr se dívá a praví: Ne, Honzíčku, ne já tvým mistrem, ale ty mým, takové práce já sám neumím. Půjdem k pantátovi a jemu ukážein, s tvojí prací, s tou se chlubit budem.

(Jdou ke kupci.) Pane kupec, vedu jejich syna, mého učedníka před parma dněma; tu se podívají na práci jeho, to on sám dělal bez učení mého, a může mým mistrem slouti a já od něho teprv se musím učiti.

Kupec. Pane mistr, já jim velice děkuji, přijmou diškreci, kterou jim obětuji.

Mistr. Já jim, pane kupec, za diškreci děkuji, též mnoho zdraví a štěstí jim vinšuji. (Odejde )

Kupec. No, Honzíčku, již máš řemeslo; jestli pak tě nasytilo ?

Honzíček. Co, pantatínku, že mě nasytilo? Já chci se teprv učit řemeslo.

Kupec. Tak budeš tedy zedníkem nebo tesařem.

Honzíček. Nu dobře, třeba bečvářem, ale já nejradši byl bych truhlářem.

Kupec. Truhlářem — těch je v našem městě dost, výborných truhlářů hojnost; kterého chceš, si zjednej. Hobluj, řež, dlabej, sekej, kterého zvolíš, já mu zaplatím, nevěřím tomu, že tě nenasytím. (Honzíček jde k truhláři.)

Honzíček. Pane mistr, pantáta jich prosí a pozdravuje, kdyby tru-hlářství líbili učit mne.

Mistr. Chce on hned zůstat pracovat, anebo si to přišel jen vyjednat ?

Honzíček. Kdyby dovolili, já hned zůstanu, a co poroučej, pracovat budu.

Mistr. Tak tedy nyní může barvy třít, rukávy vysoukat, modrou zástěru musí mít; pak budeme prkna hoblovat, mám kunstovnou cimrtafl dělat. (Honzíček se dá do „cimrtafle" ; blázen k němu přijde).

Blázen. Pomáhej Pán Bůh, Honzíčku, jak pak se líbí v truhlářském řemeslu ?

Honzíček. Buď Pán Bůh pochválen, dobře mně je, ta práce mne neobtěžuje.

Blázen. Ale mnoho-li je ve dlani, holoubku, modrých, krvavých mozolků ?

Honzíček. Vždyť on tomu rozumí jako koza petrželi! Co on rozumí, to já mám vzadu v kabeli.