tu den krátí, svět zelenost a krásu tratí; a tu se zas svět sněhem přikrývá, každý jen kožich, teplé kabáty chtívá. Chudý ten zubami drptá, rád by k ohni, panny, dívky se vdávají, hoši se žení; kozy na podzim rády hodně brečí. Já teď musím nechat řeči; generál Minc a s ním Františka, on se také chce ženit, také vříská; kdybych tady dlouho zůstal, já bych od něj jistě na záda dostal. (Odběhne; s jedné strany Minc generál, s druhé dva mořští zloději.)

Minc. Co jste vy zač, vy dva chlapi, vy jste zajisté dva pochopi.

Zloději. My jsme mořští rybáři, poslaní plavci, něco ulovit jsme uchystáni.

Minc. No, chlapi, já vám dám jednu pannu, tu můžete prodat císaři tureckému, za tu jistě mnoho dostanete, zvlášť když ou zví, co ona je, povíte. On má zlost na našeho krále, neb oni jsou mezi sebou nepřátelé; a když mu povíte, že ona jest dcera králova, to bude diškrece tuze hrubá.

Zloději. Pane, kde a jak ji dopadneme; toť my ji jistotně prodáme, za ni co dostaneme, na tři díly dělit se budeme jistou chvíli.

Minc. Vy se tady nyňčko schovejte, ona sem teď na špacír vejde; já s ní budu něco rozmlouvat, vy se můžete po zdaleka dívat. A když já jí kompliment konat budu a pryč půjdu, tu ji můžete vzít v tu dobu; ale třeba ona prosila, jí nepouštějte, vy za ni pár tisíc dukátů dostanete. (Mořští loupežníci se schovají. Přijde)

Františka. Aha, oni jsou tady, pane Mine.

Minc. Poníženě vítám, princesko Františko! Vyslovit mám lásku jim, jest mně těžko; co jsem se již na ně namyslel a jim namluvil, a proto jsem také dnes ten špacír ustanovil. Rozpomenou se nade mnou a slitujou, a tu obživnou zas němou mysl mou.

Františka. Ale vždyť já jich, pane Minc, miluji, tak jako pan táta jim přeji.

Minc. Láska pantáty, to je něco jiného, takovou lásku mně přeje lidu mnoho; ale já o jinší lásku prosím. Jestli nevyprosím, umřít musím, věrnějšího milovníka do smrti nenajdou, pakli ale ne, po smrti litovat budou.

Františka. Kdyby nešťastný být měli, ovšem bych litovala našeho věrného pana generála, který mému otci věrně sloužil, též mnoho vítězství a zemí mu dobyl; ale já myslím, že jsou za to odměněný, za jejich práci zaplacený.

Minc. Což pak jest po stříbře a po zlatě naproti tomu, co srdce miluje, obrazu živému; jak jsem jíž řekl, jestli nedostanu, jistě, jistě životem platit budu.

Františka. Pane Minc, to ze srdce vypustějí a tak dalece si život nemordují; jejich láska jen chvilku trvá, potom vadne jako tráva. Co mne se týká, já jsem na to mladá, můj osud mně to udělat nedá; pro mě si nějakou dospělou pannu najdou šikovnější za mě dámu.

Minc. Za dámu, tu luder, tu feliše luder, verdammte luder, když jsi nechtěla mou lásku poznat, přísahám, že budeš do smrti litovat, a to tobě naposled povídám, jakožto královské dceři kompliment konám. (Odkvapí.)

První zloděj. No, panenko, ona půjde s námi k jinému, k císaři a pánu velikému, ona patří k vyšší inštanci, nežli generálu Minci.

Františka. Ne, pánové, já půjdu k otci mému, též k matce, sestře, dvoru anglickému. Já nejsem žádná sprostá panna, ani žádná otrokyně, ani dáma.

Druhý zloděj. Darmo ona mluví, oua je naše, ona bude brzy u našeho císaře. Nestarat se, my se o ni dobře postaráme, do krásné residence ji dodáme.

Františka. Pane Minc, vraťte se, poďte sem, což nevidíte, v jakých rukou jsem? Pro Boha, kdo jste kde, pomozte mně, já chci domů k panímámě.

První zloděj. Darmo ona křičí, on je pryč, když ji prodal, ten nepřijde víc. Hrdličko, ty jsi naše, jinač není, tobě není spomožení.

Františka. Ach, Ježíš Marija, v jaké ruce jsem se to dostala. Je-li tu kdo z křesťanů, pomozte mně, já nevím, kam se dostauu.