Jiná hra je na vlčka. Jeden je husou, druhý >vlčkom« a ostatní housaty.

Husa volá mladé: »Húsky moje poďle domov*. »Nemóžme*. »Pred kým*. sPred vlčkom*. »A kde je?* >Za bóčkom*. *Čo tam robí*? »Máslo mútí*. »Cím ho přikrývá*? »S hedvábným ručníčkom*. »A kdo ho šil?* -Šoukyňa*. »Z kade je*? »Z Budína«. »Husky moje poďte domov* I

Na ta slova housata utíkají k ní a vlk je chytá. Kdo je chycen, stane se vlkem a vlk husou.

Z dětských říkadel uvádím toto:

V kvákání žab slyší děti cerovské rozmluvu: »Kmo-tra!« >Čo?« »Umreu.« >Chto?* >Muoj, »tvoj.* »0-be sme do-vi-ce, Bo-že muoj.« —

Škoda, že ne zcela na prospěch sloven-skosti. V mnohých vesnicích slovenských, zvláště horních stolic, bývá takřka povinností, aby každý šuhaj k »posviatce< (posvícení) neb k jiným příležitostem vymyslil si píseň, novou melodií i obsahem; tuto při takové příležitosti poprvé zazpívá, dá si zahráti, a je-li píseň hezká, stane se majetkem celé dědiny i okolí. Bývají to pravé hudební závody. Něco podobného na Cerově není. Ale chuť zpívati každému Slováku vrozená je tu přece, a tu snad z nedostatku vlastních hudebních schopností, ale myslím ještě mnohem více ze záliby v cizím vypůjčují si namnoze melodie z nedalekých maďarských vesnic. Hlavními fedrovateli toho jsou také cigáni, kteří mnohem raději hrají písně maďarské, vlastně cigánské písně, než slovenské. Je li však Cerovo chudé nápěvy, je bohaté texty. Jak již líčení svatby jasně ukazuje, je Cerovo dědinou lidových básníků, kteří snadno též na kteroukoli melodii složí obšírný slovní doprovod. Písně jsou většinou lyricko-epické a zabarvení baladického. Starší a také cennější mají obsah milostný, novější, namnoze odrhovačky, mají původ v kasárnách. Z písní s melodiemi, které pomohl mi upraviti p. doc. dr. Zd. Nejedlý, uvedu některé na Cerově zvláště oblíbené.

Původu prý cerovského nápěvem i textem je tato: