v naturaliích; nyní se částečně mění v peníze. Celkem je dvojnásobný učitelského, o čemž doleji.

0'statní funkce církevní mimo faráře jsou nehonorovány, jsou jen čestné. Je to v prvé řadě inspektor, representant obce doživotně volený, jenž má povinnost hájiti zájmy obce zvláště na seniorátním konventu. Někdy, za-stává-li svou hodnost horlivě, volí si několik obcí jednoho inspektorem neboli >církevním dozorcou«.

Ku správě obecního jmění a pak k obstarávání farářských, učitelských a církevních polností ustanovují se kurátor a dva kostelníci. Kurátorem bývá obyčejně starší gazda, kostelníky mladší, oba vesměs dobří hospodáři. Poněvadž však bývá s tímto úřadem spojeno mnoho starostí a nesnází, jen zřídka zastávají své funkce předepsaná tři leta; obyčejně dvě neb jeden rok. Povinností jejich je jednak přisluhovati v kostele — a tu mají onu nemilou výsadu nositi v letě nohavice — ale hlavně péči míti o církevní, farářská a učitelská pole a vykonávati ustanovení církevního shromáždění. Církev totiž má ku hrazení svých potřeb vlastní majetek, můžeme říci hospodářství, jež mimo stanovené poplatky činí hlavní její příjem. Toto církevní hospodářství provozovalo se dříve ve značných rozměrech. Byl tu mlýn, jenž se dával do nájmu >árendy», a pole, jež se též pronajímala; tu aren-dátor dostával od církve polovici setby a odváděl každý třetí nebo čtvrtý snop, dle úrodnosti půdy. Často církev hospodařila sama, a to tak, že ga-zdové vykonávali zadarmo všechnu práci potahem, »želiarii ruční. Od této práce nebyli osvobozeni ani zemane ani obecní vrchnost; tito nemuseli pra-covati jen na farářských a učitelských polnostech. Také mluví se ve starší době o církevním včelíně, lomu a p., nájem se tu platil vždy naturaliemi. Časem však se poměry změnily. Zdálo se býti pohodlnějším dáti všechno do nájmu, ale ne již za naturalie, nýbrž za peníze. Ale poněvadž důchod z toho je již značně menší, zůstávají v nájmu jen pastviny církevní, lesy a j., pole jako* dříve vzdělávána jsou celou osadou. Právě tak i ona část pozemků, jichž úroda má býti platem učiteli a faráři. Na jaře, když církevní vrchnost uzná za vhodné, mají gazdové povinnost obojí pole zorati a osíti; zrní musí si dáti farář a učitel. Za tuto vykonanou službu mají se církevníci pohostiti pálenkou a chlebem; na faře mimo to dostane kurátor s kostelníky rezance t. j. nudle. Mnohem slavnější je žatva pánu faráru a rech-toru. Tu den napřed hlásník vybubnovává, aby z každého stavení chlap s kosou nebo žena se srpem šla žať. Ráno svolává se ještě zvoněním. Sejde se jich vždy mnoho a všichni jsou svátečně oblečeni; jen párty děvčata nemají, poněvadž by jim překážely v práci. Se zpěvem jdou na pole, provázeni kurátorem a kostelníky. S prací není třeba pospíchati; dosti je tu zpěvu, žertování a přijde-li pan farář nebo učitel, jistě ho »poviaží« a musí se vykoiipiti. V poledne pojedí jen málo, neb je čeká hostina. Asi k páté hodině žatva je u konce a opět se zpěvem vracejí se domů. Tu se rozdělí na dvě části. Dvě třetiny a kurátor s kostelníkem odejdou k panu faráři, ostatní s druhým kostelníkem k panu učiteli. Na obou místech čeká je už večeře dle předepsaného pořádku. Byla-li to žatva žita (pšenice) neb roži (žita), jsou častováni chlebem, masovou polévkou, beraninou, opekanci a pálenkou. Když žali jarinu, t. j. ječmen nebo oves, opekance odpadají. Také dovoz posečeného obilí náleží obci, vymlácení musí si opatřiti již farář a učitel. Ani těmto povinnostem nechtěli se zemane podrobiti a i nyní raději platí, než by sami neb čeledí súčastnili se prací »na církevnom*.

Poradním sborem v otázkách církevních je shromáždění prebysterianů