Na nohou nosí ženy jako muži čižmy za svobodna často i hedvábím vyšívané.

To vše, co tu bylo uvedeno, náleží k obvyklému svátečnímu kroji. Do práce mají jednoduché »šenie rucho*, zvané take >rubovoc. Sváteční šat šijí si koupenými nitmi, všední doma robenými »čviernami«. Nit taková splétá se ze dvou upředených vláken pomocí kotouče »vrtienky«.

Také v době smutku a v kajících dnech oblékají se mnohem jednodušeji. Obyčejně mívají připraveny k takovým příležitostem jednotlivé části kroje zdobené málo a to jen barvou černou nebo fialovou. Oplecko bývá »bez květů«, čepec cele bílý s hrubou čipkou, stánka málo protkávaná a prostá zástěra. Největší pestrostí naproti tomu vyznamenává se svatební šat.

K tomu nutno uvésti několik částí dnes již neužívaných. Je to >dlhý ručník*, do něhož poprvé byla žena zavitá o svatbě. Byl to dlouhý, úzký pruh jemného plátna, na konci ozdobený krajkami, jenž kladl se na hlavu. V týle sbíral se ručník v množství ranců a zavazoval se u mladých žen pestrými stuhami, u stařen jen černou páskou zvanou »galón«. Splýval až na paty a jako u párty byl zachycován na zádech plachtou. Dlhý ručník nosily ženy každé neděle. Dále jest to »stam« červený kabát s modrými pruhy, hotovený z hrubého, domácího sukna, jejž vzalo děvče poprvé o velkých svátcích, prvních od té doby, kdy dostala na partu věnec, a pokladení. K tomu byl též zvláštní pas vzorkovaný, ale jen s jedním třapcem. Také při téže příležitosti brala si děvčata >fěrtuchu s mesjacom*. Byla to zástěra z dobrého hedvábí, barvy hnědé nebo tmavočervené, ozdobená dokola tkanými vzorky a dole uprostřed květy, srdéčky a poupaty vytvořenými proužky tlačeného vosku.

Posléze několik slov o kroji zemanském. Dnes odívají se zemane po vzoru našich venkovanů. Dříve měli i oni svůj národní kroj, jenž však ani z daleka nemohl se rovnati malebnému kroji »sedliackému<. Muži nosívali vždy nohavice, kabáty se stříbrnými knoflíky a sponkami, obojí z tmavomodrého sukna. Ženy měly jednotlivé části podobné šatu selek, ale méně vyšívané a na mnoze též z tmavomodré látky. Čepec byl vždy z bílého týlu. Děvčata ze zemanského rodu party nenosila.

Kdežto v sousedních dědinách katolických na Litavé a Trpíně i j. jsou příklady, že na jednom gruntě sídlí několik rodin, vyrostlých sice z jedné, ale vzdálených někdy již tak, že možno mezi nimi uzavírati sňatky, na Cerově na jednom statku obývá jen jedna rodina s nejbližšími, otcem, dědem a p. V čele rodiny je tu otec, jenž modlí se s rodinou, roztřiďuje práci a jídlo. Čeledi, které je, mimochodem řečeno, v této dědině velmi málo, má právo poroučeti jen on. Poměr mezi hospodářem a čeledínem >paholkem« je poněkud jiný než u nás; jsou si bližší. Hospodář mu tyká vždy, čeledín gazdovi vyká, ale jmenuje někdy křestním jménem. Dětí je tu málo, a proto jsou velmi hýčkány zvláště od matek. Výminečné postavení má ten, kdo se do statku přiženil. Je to »pristavok«, a vážnost jeho nebývá velká; proto mladí muži neradi jdou na > přístavky*. Zřejmě tomu nasvědčuje smlouva, která vždy obsahuje určitě stanovenou sumu, na niž má pristavok právo jako správce ženina majetku. Kdyby manželé se rozešli — a není to věcí tak vzácnou — pak mu musí příslušný obnos dle toho, jak dlouho hospodařil, býti vyplacen. Zvláště pak klesá