v době smutku nahrazuje stánku kus tkaniny přišitý vzadu přímo na košili. — Sukní je celkem asi šest druhů. Je to >kecela«, bílá sukně z tenkého, koupeného sukna, jež se skládá velmi uměle v rance. Nosí ji jen mladé ženy. Dále je > zástěra*, bílá, doma robená pro starší a v době smutku. »Sukňa* ze zeleného sukna, velmi teplá; z jemnějšího, ale též zeleného sukna je »inglia«. Starodávná je >hara« z dosti hrubého, zeleného sukna doma pracovaného. Tu dnes nosí jen staré ženy a to v zimě. Posléze drahá sukně z bílého damašku nazývá se »kynteš«. Všecky sahají pod kolena a upevňují se tkanicemi.

Na rubáč a stánku obléká se »oplecko*, jež podobá se velice krátké, jen po prsa sahající košili. Na předu se shora je rozstřiženo — jmenuje se to »nádro« ■—, aby se mohlo přes hlavu navléknout]. Je rancováno a toto rancování přechází na krku v límeček »golier« pěknou a v tvrdém plátně pracně zhotovenou výšivkou ozdobený. Rukávy jsou široké, vykasané po loket a nahoře na rameni ozdobené obdélníkovým vyšíváním nebo »vyřezáváním*. Rozměry a poloha této výšivky odlišuje jednotlivé dědiny tohoto okolí. Na sukni bere se >šata* pestrá zástěra, rancovaná, se širokým pasem zvaným ihazoka* ; od hazoky středem zástěry našita je stužka >mréžka«. Jednodušší zástěra bez ranců a hazoky jmenuje se »fěrtucha*. Šatu nosívají do kostela, fěrtuchu na všední den a v době smutku. Pod hazokou všechny ženy nosí *pás«, jenž plete se mřížkovitě na krosienkách, — pro mladé ženy, aby byl lesklý, z vlny, pro staré z hrubého konopí. Je tmavomodrý a podle toho jaké jsou jeho konce, je buď pás »se súkencom*, >hrčkom< nebo »gombovaný«. Ovíjí se kolem těla třikráte a vzadu ze spodu nechají se viseti konce, jichž pestré zbarvení pěkně se uplatňuje zvláště na bílé sukni. Na oplecko obléká se >kabát* z bílého flanelu, u děvčat a mladých žen na předu velmi pěkně zdobený; kabát stařen je jen černě lemován. Rukávů kabát nemá, a může tedy vyšívání oplecka na ramenou velmi dobře vystoupiti. Jako muži tak i ženy nosí »kabaňu«, »kabanicu«, »kožušok« »brusljak«, t. j. kožich bez rukávů anebo bílý, velký kožich s rukávy zvaný »kudmeň« (z maď. >k6dmon«). K tomu snad není potřebí připomínati, že všechny tyto části oděvu ženského jsou mnohem ozdobnější, >cifrovanější* mužského.

Zvláštní péče věnuje se úpravě hlavy. Ozdobou děvčat je sparta*, klobouk,, jenž mimo Cerovo vyskytuje se v několika jiných, ale jen evangelických dědinách sousedních, nikde však ne v tak zachovalé formě. Parta je dvojí: pro děvče, než dospěje, bez věnce, pro dospělou s věncem. Tvaru je na předu oblého, vzadu jako uťatá. Nahoře je otevřená a přepažená jen výše postavenou jakousi přehrádkou, rovnoběžnou se zadní, rovnou stěnou; jmenují to »pokladení«. Toto vše je slepeno z tuhé lepenky, a potaženo černým sametem. Na předu není mnoho ozdob. Nad čelem rozbíhají se dvě tkanice »zamalke«, »zamatike«, jimiž je parta upevněna do zadu pod cop. Na stranách při uchu upevněny jsou dvě a dvě kratší červené stužky »lietajky« a dvě nebo tři »tráke*, »tráčke*. Traky jsou malé vrkoče upletené z vlasů a připevňují se k partě nad ušima černými šňůrkami. Zajímavé při tom je to, že vždy jsou tráčky jen ze světlých vlasů, ač — jak bylo připomenuto — plavý vlas není na Cerove oblíben. Nemají-li světlých vlasů, pomáhají si tím, že část tmavých nechávají na mrazu sluncem vypáliti. — Velmi ozdobná je zadní část párty. Zde jest připevněno 8—14 dlouhých a pestrých stuh splývajících po zádech. Znamením, že děvče je dospělé a na vdaní, je připomenuté pokladení a »veniec«. Je to střed výzdoby. Ze předu a zvláště ze zadu připevňuje se na onu přehrádku mnoho rozmanitých růžiček, zrcádek, korálů,