účel, aby se jiskry nedostaly pod došky. Z této píecky rozchází se pak a unilíá otvory střechy. Tak tomu je při dřevěných starých staveních, jež nemají komína. Ale i při zděných stoupá kouř s ohniště podél stěny do komína, »kochu*. Teprve v nejnovější době je na Cerově několik ploten >špárhertu« dle našeho způsobu a taková kuchyně nazývá se >teplá«. Mimo hiart bývá v kuchyni, často i v jizbě krb, »kozub«, výklenek to do stěny, v němž se zapalovalo dříví jednak pro vyhřátí, jednak pro světlo. Nyní se jich ovšem neužívá, a mění se v jakési zděné schránky na různé věci. Jinak je nábytku v kuchyni pro blízkost ohně velmi málo. Tam, kde maji komín, rozvěšují po stěnách kuchyně jednoduché nádobí.

Z pitvorce vstoupíme do »izby», »cbyžet. Ta je zpravidla obdélníková, ale nepříliš velká. Mimo okna v průčelí má ještě jedno na podstěnu. Pod nimi jest jednoduchá slavica« a u ní těžký stůl. Někdy také bývá v rohu stěn tříboká, pestře malovaná skřínka k uschování listin a zvláště knih. Při druhé stěně postaveny jsou postele; někdy jen jedna, neb pec zaujme mnoho místa. Tu pak bývá tato i s lavicí, která je vždy postavena při peci do rohu, lůžkem zvláště v zimě hledaným. Postele jsou velmi jednoduché a marně bychom hledali ony kupy peřin našich »panímám«. V domech evangelíků na stěnách jsou pověšeny nebo o polici uim* podepřeny krčahy a talíře, v poslední době často s maďarskými nápisy. U katolíků někdy na třech stranách jsou obrazy svatých velmi hrubých rysů a křiklavých barev.

Šaty a prádlo ukládá se v komoře do truhlic, jež bývají zdobeny po způsobu našich starých truhlic. První komora sloužívá také jako špižírna, . druhá určena pro věci, na nichž mnoho nezáleží. Dále pak jsou chlévy, pro hovězí, vepřový a skopový dobytek zvané »staje«, pro koně »konice«.

Podlaha, »dlážka« byla dříve vesměs hliněná, jen zemani měli dřevěnou, a dosud je hliněná nejčastější. Obyčejně jednou týdně natírají ji rozředěným hovězím trusem.

Strop nade všemi těmito místnostmi je dřevěný, podepřený na přič mocnými trámy, zvanými shriady, hriade«. Pod střechou je půda, »padlášc.

Za tímto stavením je prostranství podobné našemu dvoru, kdež jsou menší chlévy, kurníky a pod. Stodola, »pajta« je obyčejně až v zahradě, často na konci u polí. Stodoly cerovské jako jinde v okolí jsou poměrně velmi malé a vždy z dřevěných trámů. Napředu, někdy též vzadu toto roubení je »zašúbeno« ti j. pokryto došky; na stranách trámce jsou dosti daleko od sebe, aby se obilí nezapařilo. Také není příliš nesnadno pajtu prodloužiti ještě o jednu délku trámu. Vrata nejsou uprostřed, nýbrž vždy při jedné straně. Jimi vstupujeme na mlat zvaný »tok«. Na jedné straně je buď přímo stěna, neb malý přístěnek na různé potřeby, na druhé je zeď »stolica*; která jde až po patro dle našeho názvosloví, na »zápušťok« po cerovsku, a »hrtan«, >vódor< pro horňácku. Stolice má na každé straně otvor, »záčinok«, jímž se podává obilí do dvou zádéní, která se jmenují »záčin«, »štadla« nebo »štala<. Mezi nimi často jen dřevěnou přehradou cd-délena je komůrka na plevy zvaná »plenienec« nebo »kutica«. Půda před stodolou i za ní bývá často upěchována a je též mlatem; jmenují ji »ho!o-humnica*, zkráceně »holomnica«. To je vše, co náleží ku stavení cerov-skému. Jen někde přistupuje k tomu malá sýpka, »sypáreň« a kolna, »paj-tička«. Po žních zvláště šťastných, celá dědina vroubena je věncem stohů rozestavených po zahradách. Obr. 4.

Stavení všechna kryta jsou slámou. Vazba, >vrch* skládá se z trámů >drev«, přes něž položeny jsou »late«; nejspodnější z nich je velmi silná