a sluje »ústrešní dřevo*. Sláma se uvazuje ve véchtech >povriesly«. Na ústrešné dřevo, tedy do nejspodnější řady uváží se po čtyřech klasem nahoru; jsou to »ústrechy«. Výše uvazují se snopky po páru v tak zvané »babky« a to klasem dolů. Na rohy kladou se klasem nahoru »chvostáke«. Hřeben střechy kryje se pazdeřím, pomazaným blátem a připevňuje dvěma svázanými dřevy »koni«. Jindy na hřebenu střechy uplete se z došků »vrkoč«, to jen z nouze, když není dosti bláta, neboť nemá té trvanlivosti jako způsob první »pomazání<. Sláma, jež se béře na došky, je ovšem žitná, »z rože«, a zove se šúb; odtud »šúbiti<. Toliko nová stavení kryjí se dle zákona taškami, ale nařízení to velmi často se obchází. Velké nebezpečí ohně, jenž by mohl při oné stísněnosti zničiti celou osadu, přinutilo skoro všechny gazdy, aby se pojistili, nejprve u filiálky pražské Slavie, a když tato šovinismem maďarským byla z Uher vypuzena, u První uherské pojišťovací společnosti.

Byli to na prvém místě »zemští páni«, zpravidla členové vyšší šlechty uherské, kteří měli po dědinách své poddané neb lesy a pastviny. Na druhém místě byli-to zemane. Tuto hodnost uděloval král zvláštní listinou zvanou »armales« nebo »har-malest; někdy též magnát mohl jmenovati své zemany. V museu v Tur-čanském Martině mají podobnou listinu rodiny cerovské Stímelovců podepsanou Rudolfem II. Zemanstvo na Slovensku bylo velmi četné; někde tvořilo celé vesnice — uvedený již Zemanský Vrbóvok — a zvláště hojné bylo poblíže hradu, jako na Cerove, kde v blízkosti jsou rozvaliny Cabradu. Všichni zemane nebyli si rovni. Jedni byli zámožnější a měli poddané sedláky -jako zemští páni, druhým náležel toliko svobodný » zemanský « statek. Těmto také posměšně se říkalo sbocskorosnemesi* (šlechtici v bačkorách). Na Cerove byli zemane většinou chudší, jen jedna familie Cesnaků měla poddané a proto říkalo se tam »do panou«. Největší význam zemanstva spočíval v tom, že měli právo volební, neplatili daní, mýt a jiných poplatků, jež tížily nesvobodného sedláka. Dnes ovšem zemanská sláva pobledla. Zbyl z ní jen poněkud odlišný kroj, titul »urozený pán« při pohřbu, svatbách a pod. a placení poplatku na místě ruční práce na církevních polích. Také požadují ještě, aby jim intelligent onikal dle způsobu maďarského, ač mezi sebou neb se sedláky si vykají. Poslední dozvuky bojů o různá privilegia dozněly po urputném zápasu asi před 20 léty.

Jádrem slovenského lidu je dnes vrstva kdysi poddaná tak zvaných urbarialistů t. j. těch, kteří byli pod urbar. Seděli na půdě zemských pánů nebo zemanů a za to jim byli povinni »panštinou« robotou; domy však si stavěli sami.

Hospodářsky nejníže stáli želiari. Neměli ani půdy ani domu, stavení jim stavěl jejich pán a za to mu byli povinni mnohem větší robotou než urbarialisté. Byli takořka jen sluhy a mohli býti kdykoli z domu vyhnáni Dnes slova »želiar«: ještě se užívá a znamená tolik jako podruh, podnájemník.

Změna r. 1848, spočívá v tom, že zrušeno bylo poddanství lidu selského. Důležitá změna hospodářská, jež s tím byla spojena, nebyla však za yelikých zmatků politických vyřízena hned a pravidelně. Namnoze vyrovnání, vyvážení půdy provedeno bylo tím způsohem, že sedláci ponechali si v přímém