Nástin dějin anthropologie.
Napsal Lubor Niederle.
(Dokončení).
Teprve van der Hoeven nastoupil novou propracovanou methodou lepší cestu na základě rozsáhlého materiálu. Jej následovala řada vědců, již práce své většinou uložili ve velkých dílech kraniologických. Do doby před r. 1860 padají zejména práce S. G. Mortona (Grania americana, 1839, Grania aegyptiaca 1844), a žáků jeho Gliddona, Wymanna, Notta a Ailkena Meigsa v Americe, v Anglii Williamsona, Buška, Thurnama a Davisa (Grania britanica 1856), ve Francii Quatre-fagesa, Gratioleta a j., v Německu Baera (Grania selecta 1859), His a a Riitimeyera (Grania Helvetica 1864), Chr. Lucae, Wel-ckera, Virchowa a Huschke. Ve Skandinávii proslul zejména Retzius svou klassiíikací kra-niologickou (1856). Nicméně z velkých děl doby té jest mnoho nyní nepotřebno. Příčinou toho jest velká roztříštěnost tehdejších method, kterou zejména Němci vynikali tak, že naprosto nelze nyní práce dvou krani-ologů této doby vědecky srovnávati 1).
Anthropométrie byla počátkem t. st. jednak pro umění pěstována [G. Schadow: Polyclet oder Théorie der Maase des Men-schen, Berlin 1834, C. G. Carus: Propor-tionslehre der menschl. Gestalt, Lipsko 1854, pak C Schmidt, Liharzik, Zeising, Audran, de Brée a j.), jednak prakticky pro anthro-pologii ras. Za tím účelem měřil první White (r. 1795), pak Burmeister, Carus a po nich už všichni anthropologové všímali si proporcí různých plemen lidských, nejvíce ovšem v době poslední 2).
Vedle těchto induktivních prací pomáhalo se anthropologii k rozkvětu i tím, že se počal vyšetřovati poměr její působnosti k jiným vědám, zejména k historii, linguistice, ethno-logii a sociologii. Nastávaly totiž různé spory hlavně o to, patří-li zkoumání ras anthropologii či ethnologii, linguistice, historii resp. sociologii.
V poměru anthropologie k historii jde především o poměr pojmu národa a rasy. Tím se obírali pilně bratří Aug. a Adm. Thierryové, ale teprve TV. Edwards ve svém slavném listě z r. 1829 vymezil přesně oba pojmy a jich poměr.
Zatím s druhé strany počal se původ a klassifikace národů řešiti nejen s anthro-pologického a historického, ale také s lin-guistického stanoviska, a čím dále tím
1) K rozkvětu kraniologie přispěla i freno-logie, založená lékařem Fr. J. Galiem a J. C. Spurzheimem (ač již v starověku a středověku byla pěstována). Později rozdělila se na dvě školy, edinburskou a pařížskou, část frenologů má skutečně o kraniometrii a studium mozku zásluhu nemalou, tak G. Combe v Britanii, ve Francii Anthelme, Dumoutier, Lelut, zejména Par-chappe. Sám Gall ve svém díle: „Anatomie et physiologie du système nerveaux et du cerveau" (Paříž 1810, 1822) pověděl mnoho pěkného. Brzy však většina l'renologů*zašla do takových extrémů, že přísná věda raději na dobro frenologii vyloučila ze svého zkoumání. Nyní se opět poznává, že princip frenologie jest asi správný, a proti názoru, že by v mozku nebylo okresů odpovídajících specificky jednotlivým íunkcím psychickým resp. fysiologickým, staví moderní, frenologové (hlavně po nálezech- Brocových) novou 1 o k a 1 i s a c i funkcí (Hitzig, Fritsch, Munk, Luciani a j,). Nej-
pravděpodobnějši jest nyní théorie Exnerova. (S. Exner, Untersuchungen uber die Localisation der Functionen etc. Vídeň 1881). — Také fysio-gnomika, jejímž zakladatelem byl J. K. Lavater (po něm K. G. Carus, vědečtěji P. Gratiolet, A. Bogdanov, E. D. Cope, P. Lesshaft), není pro anthropologii bez ceny.
2) Srv. úvod ku Quételetovu dílu „Anthropo-metrie" (Brusel 1871), a Tartuffi Césare: „Appen-diec storica suli' antropometria" (Bologna 1881).
|
