člověk uměle při domácí výchově zvířat. Individua lépe opatřená se tedy uchovávají, přednosti ty se i dědí, a tak povstává pomalu během věků forma nová. Dle výsledků palaeontologie můžeme pak souditi, že z prvotních nám neznámých prototypů, nepřetržitým měněním a komplikováním utvořila se konečně nynější říše organismů, v níž dosud všechny téměř stupně jsou zachovány. Zkrátka théorie Darwinova jest učení Lamarckovo s určitěji vytčeným zákonem přirozeného výběru v boji o život. Applikace na člověka, jenž Darwinovi jest pouze nejdokonalejším členem říše živočišné, vedla nutně k tomu, hledati formu jeho prarodičů ve zvířeti nej-bližším, nejspíše v některém vyhynulém druhu opic anthropomorfních. Lamarck sám ukázal na šimpanče.

Théorie Wallaceova se mnoho nelišila od Darwinovy. I Wallace založil ji na zákonu přirozeného výběru (ač terminu toho neužil), a doplnil hlavně tím, že pokoušel se i psychickou stránku člověka ve smyslu théorie evoluční vyložiti (principem užitečnosti). Nicméně musil se ve výkladu záhady, proč intelligence lidská tak vysoko stojí nad zvířecí, uchýliti k náhlému zasažení síly nadpřirozené v přirozený vývoj evoluční.

V Anglii byl darwinism téměř všeobecně přijat. King, Busk, Mivart, Hooker a j., zejména však geolog Ch. Lyell a biolog Th. H. Huxley stali se jejími stoupenci, a hlavně oba poslední snažili se novými fakty ji podepříti, kdežto zase H. Spencer ve svém znamenitém díle „A systém of philosophy" učinil z ní úplnou soustavu filosofickou a snažil se ji důsledně provésti zejména také v psychologii a sociologii.

Ve Francii nalezla silný odpor. Zejména sluší zde vytknouti professora anthropologie při Museu A. de Quatrefagesa, jenž ihned proti ní se postavil a na řadu skutečných nedostatků ukázah Mimo něj pak Elle de Beaumont, Flourens a j. ,

V Americe Agassiz neustoupil od víry ve stvoření člověka a polemiku svou napsal hlavně do předmluvy ku franc, vydání svého „An essay on classification" (Paříž 1869).

V Německu utvořily se okamžitě 2 strany. Jedni, v čele jich C. Vogt (Vorlesungen uber den Menschen. Giessen 1863) a zejména Ernst Haeckel, ihned přijali novou theorii a v ní pracovali dále. Haeckel (Natůrliche Schôpfungsgeschichte. Berlin 1868. III. vyd. 1872 ; Anthropogenie. Leipzig 1874) vypra-

coval celou genealogii evoluční od monéry až ke člověku a postavil důležitý a aspoň z části správný zákon-(který však již dávno před ním Joh. Fr. Meckel [f 1823] pronesl): „ontogenie jest krátkou rekapitulací fylogenie", že totiž individuum ve svém vývoji prodělá v krátkosti celou onu řadu forem, již prošlo tvorstvo než došlo k dotyčné formě poslední (t. zv. biogenetický zákon Haecklův). Prototypům říše organické, o jejichž povstání výklad Darwin se správně ani nepokoušel, dává zcefa materialisticky povstati mechanickým skupením několika prvků1).

Druhá strana v Německu přijala darwinism bud s největší reservou, aneb jej docela zamítala, a raději šla dále směrem Blumenbachovým k největší co možná indukci. K ní patřili zejména R. Virchow, E. von Baer, J. Chr. Lucae, A. Ecker, Chr. Aeby, Th. L. v. Bischoff a j.

Ač patří to do části poslední, zmíníme se, abychom věc netrhali, již zde o nynější konstelaci této otázky. Nyní poněkud utichl, ne snad odložením, ale tím, že přívrženci i protivníci poznali, že k naprostému rozhodnutí není dostatečného materiálu. Jinak velká většina učenců s principem se srovnává, a různí se jen v tom, že jedni mají ji za možnou sice, ale nijak nedokázanou hypothesu, druhým již dosavadní důkazy stačí, a jsou přesvědčeni, že to, co schází, doplní se, jakmile věda pokročí. K prvým patří ve Francii hlavně de Quatrefages a zejména Němci: Virchow, Ecker, Lucae, Ranke, Aeby.

K druhým Angličané Lubbock, Spencer, Flower, Lyell, Crawfurd, Francouzi Broca, Topinard, de Lanessan, Letourneau, Rossi, pí. Royerovd, a j., Němci Rûtimeyer, Du Bois Reymond, Schajfhausen, Kollmann,, Biichner, Zittel, Italové Canestrini, Morselli, Sergi a j.

Všeobecně se však uznává, jak postavení théorie vývojové a spor, o ni velice prospěly vědám přírodním 2).