ode dávna, ovšem že ne najednou. Řečtí filosofové Empedokles a Anaximander hlásali již zvláštní théorie vývojové, Hippokrates a Aristoteles také jí vzdáleni nebyli, později Bacon již přímo mluví o možnosti přeměny druhů, a i Linné uznával později jen rod za nezměnitelnou jednotku, jehož druhy mohly býti varietami jedné specie původní. R. 1746 vydal již Maupertuis spis plný moderních myšlenek evolučních, Buffon, jak jsme slyšeli, uvažoval o myšlence, že možno všechny tvory odvodili z jedné formy původní, a téže doby geolog Maillet odvozoval původ zemních zvířat z vodních. Určitěji vystupovati počali J. B. Robinet („De la nature". Paříž 1761) a Diderot („Pensées sur l'interprétation de la nature". Paříž 1754). Nalézáme u nich základy všech pozdějších ideí Lamarckových. Robinet volá rozhodně: „II n'y a que des individus, et point de règne, ni de classes, ni de genres, ni ď espèces !"

Největší předchůdce Darwinův jest Lamarck, a Francouzi právem ukazují, že téměř vše, co řekl Darwin, řekl již před ním La-marck 1). Ale li Lamarck nebyl než synem své doby. I on propověděl jen myšlenky, které již dávno jedna vedle druhé se pronášely. Ani Lamarck ani Darwin nepověděli mnoho nového, ale pověděli to nově.

Lamarck (1744 — 1829) uložil svůj názor v díle: «Philosophie zoologique" (Paříž 1809). Lamarck přejal ideu o nepřetržitosti, ale nepředstavoval si vývoje jako Robinet jako řadu lineární s člověkem na konci, nýbrž jako řadu stromovitě rozvětvenou. Druhy pro něho neexistují, jsou to jen umělé fikce naše, neboť ve skutečnosti není hranic mezi druhy s dynamického hlediska, pouze se statického ohraničuje je znak podobnosti. Nynější druhy vyvinuly se z původního působeném vnější síly. Jakákoliv změna media, v němž druh žil, vyvolala nové potřeby, tylo nové návyky, a návyk, čím silnější byl, tím více m o d i f i ko v a 1 f o r m u, jež se tak i přenášela na potomky. Druhy, jež dovedly orgány k nové potřebě přizpňsobiti měly tím přednost před druhým, a snáze se udržely. Tak různými změnami vnějšího vlivu měnili členové původního druhu formu svou, čím dále tím více ji komplikujíce, ai povstala nynější soustava organických bytostí. Tím ovšem odpadaly pro Lamarcka i všechny Cuvierem pevně hájené převraty v dřívějších geologických periodách, jež měly

/ždy všechno tvorstvo zahubiti, jež Bůh jro každou periodu stvořil.

Pro Lamarckovy náhledy vystoupili později ve Francii Bory de Saint- Vincent, Poiret, Naudin, Lecoq a j., v Německu zejména Goethe 2) a L. Oken („Der Mensch st entwickelt, nicht erschaffen "), pak J. Kant, R Trevirames, L. Buch, V. Carus, J. M. Schleiden, F. Unger, později H. Schaff-hausen a L. Biichner.

Také v Anglii se silně připravovala půda theorii evoluční. Děd Ch. Darwina Erasmus Darwin\yda\ r. 1794-1798 spis „Zoonomia", v němž připouští transformismus a vykládá jej působením vnitřní aktivity, vyvíjející se změnami vnějších příčin. Jej následovali dále W. Herbert, Grant z Edinburku, Freke, a zejména H Spencer odůvodňoval novou theorii filosoficky již ve svých „Essays" (r. 1858). Konečně r. 1858 pojednou dva mužové samostatně vystoupili. Ch. Lyell a Hooker předčítali v temže čase v společnosti Linnéově v Londýně rukopisy děl A. R. Wallacea a Ch. Darwina (1809—1882). Následujícího roku vyšel Darwinův spis tištěný pod názvem „On the origin of species by means of natural sélection (Londýn 1859) 3),

Darwinovo vystoupení způsobilo ohromný rozruch vědecký, jenž jest ještě dosud v dobré paměti. Celá knihovna sestaviti by se dala ze spisů, jež po vyjití jeho knihy na obranu a proti ní byly napsány. My ovšem zmíniti se můžeme jen o nejpřed-nějších stoupencích a protivnících jeho théorie, jejíž krátké resumé jest asi toto:

Co řekl Lamarck, platí i pro Darwina. Každá species má touhu rozinnožovati se řadou geometrickpu. Jelikož však země prostředky k životu stejnou měrou nepodává, musí nastali mezi jednotlivci vyrovnávací boj o život (théorie Malthusova). V tom vítězí ti, kdož dokonaleji jsou přizpůsobeni k poměrům život podmiňujícím; kteří méně, ti hynou. To jest Darwinův zákon přirozeného výběru, k němuž později přidal ještě zákon výběru pohlavního. Oba nejsou nic jiného než táž procedura přírodou konaná, které užívá

1) Srv. Quatrefages „Les préevirseurs français de Darwin". Rev. d. d. Mondes 1868.

2) Goethe již roku 1790 pronáší transformační myšlenky (Métamorphose der Planzen). Později sledoval vždy s největším účastenstvím Lamarcka a Geofiřoye. zejména v jich sporu s Cuvierem.

3) Po vydání této knihy Darwin v mnohých detailech doplnil a opravil své náhledy. Uloženo jest to v řadě různých monografií, celkem pak nejvíce v knize „The descent of man". Londýn 1871. Wallaceovo dílo vyšlo až r. 1870.