ristickými různostmi již stvořených.

Důvody s obou stran byly dosti vážné, ale nedostávalo se jim fakt a dokladů. A proto jednak autoritou Pricbardovou a Cuviero-vou, jednak i vírou v Zjevení stalo se, že v této první době sporu výklad monogenistů většího došel uznání, tak že biskup M. Wi-seman mohl roku 1835 nadšeně zvolati ke konci svého monogenistického traktátu: „Pie-ligio vicisti!"

Jinak bylo již v době následující, kdy spor se kulminoval po druhé, a zároveň mnohem hlučněji. Oběma theoriím byla zatím vyrostla řada obhájců. Až do r. 1860 vystoupili pro monogenismus hlavně Go-dron, Lamarck, Blainville, oba Geoffroyové,

G. Flourens, Hollard, hr. Eiisebe de Salles ve Francii, Omalius ďHalloy v Belgii, Hodgkin, Latham, J. C. Hall v Anglii, R. Wagner, Waltz, Alex. v. Humboldt a Baer v Německu. Pro polygenismus : Jac-quinot, Gerdy, Broc, Bérard, hr. de Gobineau, G. Pouchet, P. Broca ve Francii, Ch. Hamilton Smith, R. Knox, Cravofurd, J. Hunt v Anglii, Morton, Agassiz, Nott, Glid-don, Aitken Meigs, F. Pulszky v Americe,

H. Burmeister, J. W. Goethe a A. Fr. Polt v Německu. Spor ukončil dle Topinarda. Broca svým spisem o hybriditě. Spíše však myslíme, že ne tak Brocův spis, jako vzplanutí nového sporu o otázku théorie Darwinovy vytlačilo otázku tuto na čas z vědeckého bojiště. Během této doby nejvíce vynikli polygenisté američtí. Při tom je zajímavo sledovati, jak zásady vědecké sloužili musily k hájení ziskuchtivosti lidské. Aby část států severoamerických mohla hlá-sati, že s čistým svědomím bojuje proti spoluobčanům za udržení otroctví, dala si „cloká-zati", že černoši nejsou lidmi stejného božského původu jako lidé rasy bílé, a že nemají tudíž nároků na práva, rovná právům bělochů.

Již dříve znamenitý anthropolog americký Morton po dvacetiletém zkoumání se pronesl, že nenalézá jinde výkladu pro různosti ras lidských než v doktríně o polygenismu. Ale vědci, kteří vědy své tak zneužili, byli teprve Dr. J. C. Nott a G. R. Gliddon, Ministr Calhoun, potřebuje opory pro hájení otrokářství, povolal do kabinetu Notta, a ten s Gliddonem a několika ještě pomocníky vydal r. 1854 „Types of mankind or ethno-logicalresearches", a opět r. 1868 „Indigenous races of the earth or new chapters of ethno-logical inquiries", díla sama sebou znamenitá. . Sneseno tam pro důkaz polygenismu vše, co

tehdejší stupeň vědy snésti dal. Druh jest jim typ permanentní, forma organická, jež se nezměnila od věků. Nejdůležitější výsledek, k němuž samostatně došli, jest ten, že rasa černá s bílou má sice potomstvo dále se rozmnožující, ale se zmenšenou plodností a silou životní (vitalitou).

Poslední krok ku předu učinil v otázce polygenismu největší francouzský anthropolog, patřící však většinou děl svých clo doby nejnovější, Pavel Broca (1824—-1S80) vydáním svých memoirů o hybriditě (Recherches sur l'hybridité animale en général et sur l'hybridité humaine en particulier etc. Poprvé vydáno r. 1858—59 v Paříži). Ve výtečné této monografii přichází Broca k závěru : Z větší neb menší neplodnosti 1 z e sice souditi, že rodiče jsou z různých druhů; ale naopak z plodnosti nelze souditi, že by byli z jednoho druhu, odporují-li tomu jinak charaktery fysické. Plodnost jest pro určení druhu známkou podřízenou; a tak nerozhoduje i u ras lidských. Krátce Brocovi „le groupe humain constitue bien évidemment un genre; s'il ne renfermait qu'une seule espèce, ce serait une exception unique dans la création" J).

Tato otázka, ač hlavní v době té, nevytlačila přece i diskussí jiných, k nimž vedly hlavně spory, založené ne tak na různých míněních věcných, jako tkvící již v celém směru vědeckého badání. Vždyť již duch, který vedl Linnéa a Blumenbacha, byl zcela' jiný ducha Buffonova! Tam přísné zkoumání a popisování znaků, velkolepé klassi-fikace jich — a nic více, zde jde práce za daná fakta spekulací v přeci, myšlenky nové se rojí a mění, a není pak divu, že u Buffona