to náboženství do svých soustav, tak i křesťanství z mythu hebrejského. Dogmatem církve katolické učinil to však teprve svatý Augustin v „Městě Božím." Od té doby věřilo se pevně. Pochybnosti, jež zdvihli mnich Virgilius (r. 748), filosot Guillaume de Couches (r. 1110), Samuel Sarza (r. 1450), Th. Paracelsus (r. 1520), Giordano Bruno (1591) a Vanini (1616), byly dušeny i krví hlasatelů, a teprve když reformace a války náboženské vybojovaly větší svobodu myšlení, když zároveň po odkrytí Ameriky výpravy do Evropy se vracející přiváděly s sebou nejpodivnější typy lidské, silila se idea polygenismu a vystoupila konečně otevřeně spisem protestanta I SQíXCÍl Q G Iři Peyrère (Systema theologicum ex Prae-adamitarum hypothesi, 1655). Peyrère dovolával se pro ideu svou samé bible, a dokazoval, že celá biblická historie stvoření jest jen lokální, že vyličuje pouze původ Židovstva. Koukl use Peyrérova vzbudila ihned mocný odpor, celé řady spisů pokoušely se, ovšem opět jen se stanoviska theologického, vyvraceli nový výklad Zjevení 1). Ale i Pey-rérovi množili se obránci : jakýsi anonymus spisem z r. 1695, Guillaume Rei r. 1744, později Voltaire, Diderot, Rousseau, již, opouštějíce stanovisko mythické a spekulativní, počali hájiti polygenism důvody s hlediska přírodního. První vědeckou práci polygeni-stickou napsal lord Kaimes (Sketches on the history of man, 1774). Tři léta potom vydal znamenitý zoolog německý E.A. G. Zimmermann spis o geografii zoologické, v němž přiznává sice, že jednotlivé druhy zvířecí musily býti stvořeny na více centrech země, odkudž jen málo jich se rozšířilo tak, že staly se kosmopolity, ale dokazuje, že species lidská vzešla z jednoho páru někde ve střední Asii, odkudž se 4 směry rozšířila, při čemž původní její bílý typ vlivem klimata různě se pozměnil. Také Blumenbach. jak jsme viděli, byl pro jedinou specii lidskou.

Po Blumenbacliovi dostala se však otázka monogenismu a polygenismu v před všeho badání, a během doby do let šedesátých dvakráte kulminovala. Poprvé byli to hlavně veliký Prichard, Lawrence a Lacépéde na. jedné, a tři francouzští učenci.Virey, - Bory de Saint-Vincent a Desrnoulins ná druhé straně, kol nichž se koncentroval spor. Základní však výklad významu druhu byl oběma stranám společný, jak jsme již

v úvodě k této otázce pověděli, a sice významu, jak jej v podstatě stejně definoval Cuvier v hlavním díle svém „Le règne' animal" (Paříž 1816). Cuvier jinak, ač byl sám monogenista, sporu tohoto činně se neúčastnil.

y. C. Prichard jest jedním z největších anthropologů. Jeho dílo „Researches into the physical hislory of mankind" (5 dílů, Londýn, 3. vyd. 1836) jest dosaváde predů-ležito přes obrovský pokrok anthropologie. O poměru druhu k rase soudil Prichard zcela dle náhledu Bluinenbachova, i on'rozlišoval je dle znaků absolutně trvalých "(děděných od počátku specie) a. relativně trvalých (nabytých vlivem vnějším, a děděných později). Lidstvo je mu jedním druhem. Neboí rasy lidské nejsou od sebe vzdálenější než variety v druhu zvířecím. Rozdíly duševní nejsou téměř žádné, fysické možno vy-ložiti působením vlivu vnějšího, rasy lidské zůstávají plodný ve vzájemném křížení (a to u různých druhu nejde, i když je člověk uměle skríží),— jsou tedy jen varietami druhu jediného. W. Lamrence (Lectures on physiology, zoology and the natural history of man. Londýn 1819), ač dochází konklusí též k monogenismu, tvrdí naproti tomu, že znaky vnějším vlivem nabyté se nedědí. A proto, ač uznává rasy v druhu, nedovede, jak dí, vysvětliti, jak povstaly.

Polygenism hájili proti těmto hlavně Virey (Histoire naturelle du genre humain. Paříž 1801), Bory de Saint-Vincent (L'homme, essai zoologique sur le genre humain. Paříž 1827) a A. Des moulins (Histoire naturelle des races humaines. Paříž 1826) úhrnem asi následující argumentací: Neplodnost není znakem různosti druhů, neboťimono-genisté (ku př. Buffon) v praxi došli umělým křížením k plodným míšencům. Proto plodnost mezi jedinci nemůže býti znakem k vymezení druhu, a tak i plodnost lidských ras není důkazem pro monogenismus. Mo-nogenismns jest dále nucen tvrdit, že původní jediný typ lidský vnějšími vlivy se změnil a rozrůznil. Pokud však nás zkušenost učí, nezdají se vlivy ty působili změny. Znaky typů rasových jeví se stálými. Židé ku př. zůstávají ve všech klimatech a místech týmiž. Jak jen vyložili různé stupně barvy pleti? Působením horka a světla slu-' nečního, jak monogenisté tvrdí, jistě ne, neboť na rovníku žijí.zrovna tak světlí kmenové, jak zase na pólech tmaví. Všechny tyto n e s n á z e o cl p a d n o u, uznáme-li více specií lidských, se s v ý m i c h a r a k t e-