zvaného po něm úhlem Camperovým, jenž později hrál velkou úlohu v kraniologii 1). Blumenbach pak první stanovil pravidlo postupu v pozorování a popisování kraniologi-ckém, t. zv. normu vertikální2). Norma ta záležela v tom, že kladl lebky bez spodní čelisti prostě na stůl, a přirovnával je k sobě pohledem se svrchu. Dostal tak 2 známé skupiny: lebky dlouhé a krátké, jež osvědčují se stále jako charaktery prvního řádu v anthropologii rasové.

Vedle těchto anthropologů důležití jsou ještě Th. v on Soemmering a Ch. White svými výbornými pracemi o poměru fysické stránky bílé rasy k rase černé. Oba došli k výsledku, že černoši tvoří od opic přechod k bělochům. Z německých učenců dlužno připomenouti ještě J. Fr. Meckela, o němž se více zmíníme až při líčení vývoje transformismu.

, Roku 1799 založena byla v Paříži první společnost anthropologická : „Societě des observateurs de l'homme", jež následujícího roku vydala první instrukce pro cestovatele. Od této doby zůstala Paříž až podnes středem všeho badání anthropologického. Byly to zejména stolice pro botaniku, zoologii a anatomii lidskou při „Museum d'histoire naturelle" 3), kde v tuto dobu působila celá řada výtečných vědců, z nichž většina i platně povznesla novou vědu naši. Hlavně 3 mužové stojí na počátku tohoto století v čele badání anthropologickému : Georges Cuvier, Etienne Geoffroy de Saint-Hilaire a J. B. de Aloîtet, později zvaný chev. de Lamarck.

Největší význam činnosti těchto vědců padá do otázky théorie evoluční, vzbuzené hlavně myšlenkami Geoffroye a Lamarcka. Dříve však, než povstala otázka tato, vznikl spor o otázku jinou, spor, jenž nebyl sice veden tak vášnivě, jako později o záhadu ' první, ale nicméně na dlouhou dobu ovládl studia anthropologická. Jest to spor o záhadu, o níž jsme se již u Buffona zmínili, otázku monogenismu a polygenismu. Povstalo lidstvo z páru jednoho či z párů více? Rozřešení této záhady, posud ještě neprovedené, zůstane jedním z nejdůležitějších problémů anthropologie. Jak zasáhla i do života praktického, poví každému dějiny

války občanské Spojených Států severoamerických.

Otázka monogenismu a polygenismu vyšla ze zkoumání původu druhu. Dosaváde se pevně věřilo, že jednotlivé druhy, od počátku světa Bohem jedna za druhou stvořeny, nepřetržitým plozením se uchovaly a trvají. Vznikly ovšem již tu a tam myšlenky pojímající zcela jinak původ druhů (vizme jen pochybnosti Buffonovy a j.), ale byly nesmělé a nedocházely ohlasu.

Tento výklad druhu byl téměř všem dogmatem. Spory vzešly pak jen uvnitř hranic tohoto dogmata. Šlo hlavně o to, c o cha-rakterisuje individua do jednoho a téhož druhu patřící, když zkušenost ukazovala, že není dvou tvorů úplně sobě podobných. V praxi jevil se spor tím, že často nastávala pochybnost, má-li se řaditi jistá skupina individuí více méně různých do druhu jediného, v němž různými vnějšími vlivy různosti tyto se vyvinuly, dědily a s e s i 1 o v a 1 y tak, že leckdy potomek od prarodiče svého velice se lišil po stránce fysické i psychické, — či opravňují-li nás tyto silné variace, zejména kde není možno d o k á z a t i, že individua ta přece od jednoho rodiče pocházejí, rozděliti skupinu tu na více druhů. V prvém případě byl jeden druh se silnými variacemi, v druhém více druhů, ale od sebe ne tak silně rozdílných, jako druhy řady prvé. Tento spor vznikal při výkladu celé organické přírody, a brzy přirozeně utkvěl a silně se rozmohl při výkladu skupiny lidstva.

Lidstvo je jediným druhem a rasy v něm jen variacemi druhu — hlásala jedna, lidstvo je rodem a rasy s a m o^s t a t-nými druhy, hlásala théorie druhá. První (monogenistická) vykládala ovšem dle dosavadního dogmatu, že lidstvo povstalo z jednoho Bohem stvořeného páru, jehož potomstvo vlivem různých příčin rozrůznilo se v nynější odchylné od sebe variety (rasy). Druhá théorie (polygenistická) učila: Bůh stvořil více párů lidí mezi sebou již tak různých, jako jsou aspoň hlavní rasy nynější, a od každého z nich povstala jedna rasa. — Již a priori lze souditi, že prvá théorie musila býti starší, a že druhá povstati mohla teprve, když povstala pochybnost, zda tak velké různosti lze vyložiti rozvojem plemene jednoho, když zkušenost vlastní to neukazuje. Tak učí i dějiny této otázky..

Monogenismus má původ v mythu. Téměř všechny mythy světa dávají lidstvu vzejiti z páru jediného. Z národních mythů přejala