binaerní nomenklatura.) Obé však nemá daleko tak velkou cenu vědeckou jako praktickou. Nás z celé sousta\Ty Linnéov.y zajímá pouze jeho zařádění člověka do systému přírody a jeho názor o významu druhu a rodu. Obé najdeme v 10. vyd. jeho „Systema naturae" (1. vydání r. 1735., 10. v. 1758). V tomto vydání svého díla klade Linné člověka s opicemi,s poloopicemi a netopýry v jeden společný řád primátů. Důvodem mu jest, jak vícekráte pronesl, že nenašel fysického rozdílu mezi člověkem a opicí. Tělo lidské jest jen dokonalejším tělem opičím. Pouze duševní stránka člověka jest nejen mnohém vyšší, ale i kvalitou zcela jiná, než duševní stránka zvířecí. Odtud Linneův název "homo sapiens" naproti názvu an-thropoida „h o m o silvestris". Přes to, že Linné uznával úplnou kvalitativní totožnost fysické stránky člověka a opic, nenalézáme u něho ani nejmenší stopy názoru, že by species lidská geneticky byla spojena se speciemi nižšími. Naopak. Linné učí, že druhy povstaly všechny samostatně, každý z jediného původního páru (u zvířat) neb herma-frodita (u rostlin), že jest tedy druhů tolik, kolik prarodičů stvořil Bůh, jichž znaky se stále nezměněně opětují v potomstvu. To značí výrok jeho: „Species tot sunt diversae, quot diversas formas ab initio creavit infi-nitum ens". A zákon boží dosud prakticky udržuje původní ryzost druhů tím, že schopnost rozmnožování zůstává omezena pouze na individua druhů jednoho, že všechno křížení druhů různých je neplodné (aspoň již v 2. stupni). Vidno, že Linnéovi znamenal druh skupinu individuí povstalých z jednoho prarodiče, jehož znaky nezměnitelně se na potomstvo přenášejí, tedy individuí původu společného i znaků podobných; hlavním vnějším kriteriem jest možnost vzájemného oplození a udržení plodnosti. Avšak ke konci života svého i Linné sám měl pochybnosti o tomto názoru původu druhů, zejména na základě poznání, že η e ρ 1 o d η o s t h y b r i d ú (potomků dvou různých druh ) není jevem kon-stantnim.

Určitěji a dále než Linné postoupil Buffon. On zároveň s Blumenbachem má se za vlastního tvůrce vědy anthropologické, a proto zahajuje nám vystoupení jeho názorů již novou dobu v dějinách anthropologie.

V době prvé práce anthropologická nebyla ustavena: myšlenky povstávaly po různu,

systematicky badáno nebylo. Jinak jest po době Linnéově, počínaje Buffonem, jenž první soustředil své studium speciálně k rozřešení otázky: „co jest. vlastně člověk v přírodě?"

Buffon (1707—1788), Aristoteles Francouzů, složil své anthropologické názory hlavně v díle „Histoire naturelle generále et particuliěre des animaux" (12 dílů. Ukončeno roku 1769). Stručný přehled jich jest asi tento 1):

Druh tvoří mu genetická, řada podobných individuí. Řada tato pochází od prototypu, jehož obraz v každém individuu druhu věcně se zachovává. Znaky, jimiž se individua jednoho druhu přece od sebe různí, povstaly vlivy vnějšími, jež zlepšily neb zhoršily původní prototyp tak, že individua téhož druhu nejsou nikdy úplně podobna ani jedno druhému, ani svému prototypu, jenž jest však v každém. Tyto variace v druhu mohou býti tak veliké, že Buffon počal brzy uvažovali, nedostačt-li jev ten ku povstání nových druhů, a to tím spíše, že v přírodě jest jinak viděti zřejmou stupnici od nižších tvorů k vyšším a v celém tvorstvu jedinou ideu. Pak by ovšem, uvažoval dále Buffon, vedl nás přirozeně důslecl kuznáni původu tvorstva z jediného ρ r a-ž i v o č i c h a, člověka nevyjímaje. Tak Buffon skutečně uvažoval, ale nikdy určitě nepřisvědčil. Víra v zjevení Písma, aneb spíše bázeň před konflikty s mocí církevní, vedla ku popření možnosti této theorie. Nicméně čím později, tím častěji a určitěji objevuje se u Buffona tato myšlenka o přirozeném původu specií, a Topinard jest přesvědčen, že na konci života převládala.

Pozorování velké variace individuí téhož druhu přivedlo Buffona i k tomu, že zavrhoval veškerou klassiíikaci jako umělou, nepřirozenou. V přírodě nejsou žádné třídy, žádné řády — jsou tam jen individua; a druhy, jako genetické řady individuí, existují pouze v čase.

Pro historii vývoje darvinismu dňležit. jest výrok jeho, že přirozenost živočichů může se měn i ti, ba i docela průběhem času přeměnit], že právě tím druhy nejméně dokonalé, nejslabší, ηejneobratnější, nejméně čilé a nejméně obrany schopné již vyhynuly anebo vyhynou, „que leur (des animaux) na-