byl pouhým kompilátorem, a jediné římští geografové a dějepisci sbírali po různu a snášeli ethnologický materiál. S úpadkem života veřejného a politického upadly i vědy. Jen z části uchýlily se k otcům církevním. Tu pěstována však jen pouhá spekulace, a proto anthropologie v našem smyslu zůstávala téměř nepovšimnuta. Zmínky zasluhuje jen názor biskupa Nemesia z Em esy, jenž

ve Svéni díle „περΙ φύσεως άν&ρώπον" přejímá

Aristotelův zákon nepřetržité gradace tvorstva od neživého kamene až ke člověku.

Ke konci prvého tisíciletí po Kristu nalezly sice vědy hojného pěstování na vysokých školách, arabských, ale anthropologie ani zde nepokročila. Nepostoupilo se ani o krok dále od toho, co řekl Aristoteles a Galenus. Právě tak jako na západě. I tam, když po bouřích stěhováním národů povstalých, život trochu se uklidňoval, vynikly některé řády mnišské v praxi lékařské, ale theorie nepokročila. Ba ani po r. 1230, v němž císař Bedřich II. vydal nález, že nesmí býti nikdo lékařem, kdo neprokáže diplomem, že na vysoké škole salernské anatomoval tělo lidské, nenastal žádný zřejmý pokrok, a proto nezdá se nám býti správno, rok tento činiti hranicí nové periody v dějinách anthropologie, jako to činí Topinard.

V kompendiu anatomickém, jež roku 1316 vydal Mondino de Luzzi, jsou sice mnohé věci lépe objasněny, brzy na to prvé obrazy anatomické vydávány, zejména když i papežové dovolili řezati těla popravených zločinců, ale chybná autorita Galenova zůstávala stále nezvrácena. Spíše se uznalo, že se tělo lidské za 1000 let změnilo, než že mistr Galenus pochybil.

Zásluhu o 'zničení tohoto dogmatismu a

0 úplný obrat jak ve vědách lékařských, tak

1 v anthropologií (obé spočívá hlavně na důkladné známosti anatomie a fysiologie lidské) dobyl sobě teprve Andreas Vésal (1514 až 1565), jenž r. 1543 vydal své dílo „De cor-poris humani fabrica" krásnými řezbami ozdobené, jež způsobilo obrovský rozruch ve světě vědeckém.

Po mnohých těžkých bojích zvítězily konečně názory Vésalovy, anatomie a fysiologie člověka postavena byla na pevné a pokroku schopné stanovisko, a tím i badání anthropologickému otevřena byla cesta v před. Mimo tento pokrok, dostalo se anthropologií pomoci i z jiných míst, než byly laboratoře lékařův a přírodozpytcův. Gesty do vnitra Asie, jež počali Pian Garpin a Marco Polo, cesty Portugalců kol východního pobřeží Afriky, konečně objevení Ameriky Colum-

bem a s tím spojená řada výprav do Nového Světa, odkudž se každoročně hrnuly clo Evropy zprávy o neznámých kmenech domorodých, počaly poclávati hojný materiál an-thropologii rasové. S druhé strany nesmí se též podceňovat] vliv renaissance umění pro anthropologií, zejména studium proporcí těla lidského. V Itálii studovali člověka po této stránce nejvíce Leoně Battista Alberti, Luca della Řobia, Leonardo da Vinci, Agnolo Firenztiola a jiní pozdější, v Německu hlavně Albrecht Diirer, v Belgii Ge-rard de Lairesse, a celá řada umělců různých národů 1). Zároveň vlivem reformace zničeny mnohé názory středověké, naší vědě nepříznivé, a přicházeti počala i podpora z nove založených ústavů pouze vědám urče ných (Boyal society v Londýně, Academie des sciences v Paříži a císařské akademie věd ve Vídni).

Za tak příznivých poměrů není divu, že jednotlivé discipliny anthropologické počaly silně rozkvétati, nejprve anthropologie ani-mální. Roku 1551. P. Belon první označil korrespondující orgány zvířat i člověka stejnými jmény; po něm v temže srovnávání pracoval Volcher Coiter v Norimberku a zejména Angličan Ed. Tyson, jehož spis „Orang-outang sive homo silvestris;1 (Londýn 1699) je první vědeckou prací o poměru člověka k opicím. V kraniologii po Vésalovi a G. Fallopiovi pracovali Bernard de Pa-lissy a slavný anatom Spiegel (De humani corporis fabrica, Venetiis 1627), první soubornou anthropometrii pak vydal G. S. Elsholt (Anthropometria, Patavii 1654).

Ke konci 17. století položena byla poprvé otázka o významu druhti (species), jež se později stala základním kamenem všemu badání anthropologickému. Aristoteles dělil sice „γένοςα (genus, rod) a „fžďo?" (species, druh), ale obého jasně nerozeznával. První, kdo postavil určitou, ač neúplnou, definici druhu, byl John Ray (1686). Jemu je druh skupina individní společného původu. Brzy potom Toumefort (1700) postoupil ač opět jednostranně dále, čítaje v jeden drali individua sobě podobná. Oba tito učenci, botanikové, jsou předchůdci nejvčtšího „an-thropologa" doby této, učence, jenž ve svých pracích položil prvé základy i k otázkám nynější vědy anthronologieké. Jest to Karel Linné (1707—1778). '

Linné svou hlavní práci vykonal ve vědě botanické. Jest to zejména jeho velikolepá klassifikace^methodou dichotomickou a jeho