vlastní; všech prací z oborů více méně jí blízkých, jež se často pod titul anthropologie všeobecné v jedno shrnují, ku př. anatomie a fysiologie individuální, ethnologie, praehistorie a ρ., v celku pomineme a dotkneme se jich jen tam, kde s anthropologií těsněji souvisí. Sledovali budeme pouze dějiny anthropologie vlastní, pokud ona. zkoumá poměr člověka ke tvorstvu nižšímu (zveme ji anthropologií ani mál ní) a poměry lidí vespolek (a. rasová a třídní), a to po stránce fysické a psychické.

Celé dějiny anthropologie rozpadají se nám přirozeně na dva velké oddíly:

I. dobu pří pravý a

II. dobu, v níž anthropologie vystupuje jako skutečná věda.

I. První dobu dělíme na oddíl ρ r v η í, od dob nejstarších až po rok 1543, kdy Vésal vydáním své knihy o anatomii lidské připravil úplný obrat ve vědě o člověku, a oddíl druhý, počínající rokem tímto a jdoucí až do vystoupení Buffonova a Blumenbachova.

II. Buffon a Blumenbach, „zakladatelé anthropologie", počínají dobu druhou, jejíž první část končí r. 1859, v němž dokázána existence diluviálního člověka a v němž Darwin vystoupil se svou theorií. Oba velké objevy měly za následek takový rozkvět vědy anthropologická, že právem můžeme zde položití roztíraní mezi částí první této doby a částí druhou, sahající až po dnešní den.

Nejstarší studia anthropologická znamenáme v pracích uměleckých. Byli to hlavně umělci „aegyptští, jejichž malby nástěnné a skulptury zobrazují téměř s moderní věrností typy různých ras, s nimiž se Aegypťané stýkali.

Becké umění dovedlo se tomuto realismu přiblížili teprve v době dosud t. zv. úpadku.

Za to punští a řečtí cestovatelé, řečtí lékaři a filosofové (po nich ovšem i spisovatelé římští) zachovali nám více zpráv nnthropologických. Pún Hamto první v Súdánu viděl a popsal opice anthropomorfní, Himilco z cesty do moře severního, Řekové Skylax f?J, Ktesias a zejména Herodot z cest po různých zemích zaznamenali mnoho důležitých ethnologických zpráv. Ba Herodot již rozrůzňoval národy dle známek krani-ologických.

Na prvém místě stojí však řečtí lékaři a filosofové. Alkmaion z Krotonu byl prvním srovnávacím anatomem a lékař Hifipokr&tes uložil ve svých znamenitých spisech",

φύσεως άν&ρώπον" a „πΐρί αέρων, νδάτων xal

τόπων" mnoho zajímavých studií a pozorování. Dva náhledy činí jej důležitým předchůdcem theorie evoluční: on první jasně vytkl, že 1. změna media, v němž člověk žije, působí i z m ě η u v o r g a η i s m ú fysickém i psychickém, a 2. že přirozené změny tyto (Hippokrates nepochyboval o témž i při umělých deformacích) dále se dědí na potomstvo. Uvidíme, jak tytéž jevy až do poslední doby zůstaly hlavními problémy anthropo-' logie.

Největším anthropologem starověku byl Aristoi&Les^ Byl první, jenž člověka nestavěl mimo přírodií, nazývaje jej ,,ζώορ·1 jako ostatní živočichy. Nicméně byl si při tom tak dobře vědom, čím člověk se od zvířat, i jemu nejbližších, liší, co jej činí prvním tvorem v přírodě, že dosaváde věda anthropologická mimo několik známek podřízených nenašla nového znaku takové váhy, jako jsou 4 znaky rozdílu, stanovené Aristotelem: mnohem větší mozek, přímá, chůze, artikulovaná řeč a myšlení. Aristoteles, což dále důležito, viděl v tvorstvu nepřetržitou gradaci stupňů od nižších k vyšším; i říše neživá přechází po-\rlovnč v živou, a v celém tomto pásmu jeví se jednotná idea o r g a η i s a c e. Myšlenka to, již po něm ,určitě vyslovil a vědecky dokázal teprve Etienne Geoffroy na počátku našeho století.

Vedle Aristotela nejdůležitějším mužem v této prvé době — důležit ne snad tím, že pokrok způsobil, jako tím, že učení jeho mělo více než celé tisíciletí rozhodný vliv na vědu o člověku — jest G^Jgnus z Per-gama, lékař císaře Marka Aurelia. Lékařem byl výborným, také napsal o vědě své velké množství děl, avšak pokrok v an-thropologii na dlouhou dobu zastavil. Ačkoliv již před ním anatomovali řečtí lékaři Erasistratos a Herofilos lidská těla, Gale-nus sám neměl nikdy člověka pod nožem pitevním, nýbrž pouze zvířata, hlavně opice, a výsledky na nich nalezené přenášel prostě na člověka. Mnoho nového nalezl, ale mnohé i chybně stanovil. A poněvadž až do 13. st. nebylo dovoleno anatomovati mrtvoly lidské, staly se výsledky velikého' lékaře naprostým dogmatem pro veškeré studium .přírodní. Správná methoda pozorování opuštěna, nastalo pouhé rozbírání toho, co Galenus vyzkoumal, a kdekoliv nastal spor, když odvážil se někdo vystoupiti s myšlenkou novou, s názory Galenovými se nesrovnávající, vždy zvítězilo heslo „dixit magister."

Mimo jmenované neměla již anthropologie v starověku čelnějších pracovníků. Plinius