Co by byli tito opatrní otcové psali za padesát, šedesát let, kdyby se poměry nezměnily! Byliť velmi opatrní, aby neměli mezi sebou leckohos.

Vzájemná pomoc souseda sousedu bez rozdílu zámožnosti rozuměla se na Zálesí jako věc samozřejmá. Půjčit povoz, potah, posiati na výpomoc sekáče, třevačku, hrabačku na louku bylo obyčejným zjevem — dnes mně a zítra tobě oplátkou. Chudším „udělá sedlák potahem": odveze hnůj' na políčko, zorá, zaseje, přiveze „chůji", jindy „hrabanku" a j. bezplatně, ale jemu za to odvděčují se výpomocí v pilné práci.

Potkalo-li koho neštěstí na dobytku, vypomáhají druzí v práci polní bez říkání, sami se nabízejíce. Rovněž vyhořel-li kdo, přijíždějí sousedé svážet dobrovolně nové zásoby ku stavbě, nebo neměl-li jich poškozený, každý přispěl něčím (dřívím, slamou, šindelem, kamenem, pící pro dobytek a pod.). Rychtář i veřejné shromáždění za tím účelem svolával i obec přispívala na pohořelé. V obecních počtech obce Větr. Jeníkova na rok 1808 vykazuje se mezi vydáním 5 zl. jako almužna rychtáři kalhovskému Jakubu Dvořákovi, když vyhořel. Když pak podpory ty se častěji a víc opakovaly, nařizuje vrchnopanský úřad po přehlídce účtů: „Poněvadž pro pohořelé veřejné shromáždění ustanoveny bývají, tyto se nemůže jednotlivým nešťas'tným z obecní kasy v budoucnosti nic vydatí." Lehla-li popelem obec celá, pořádají se dodnes i věcné i peněžité sbírky po všech okolních.

A jakož štědře a ochotně má se Zálesák k postiženým neštěstím, s rovnou ochotou přijímá v domě svém cestujícího a žebráka, zvláště vidí-li, že hůl a šediny nebo trpký osud jsou mu údělem. Muži noclehují obyčejně ve chlévě, „báby" také v kuchyni neb seknici na slámě. Večeři i snídani dostanou zdarma. Pokládat se za povinnost dáti nocleh žebráku neb cestujícímu, přijde-li na večer. „Kam pak už by šel!" Někteří žebráci mají za nocleh vyhlédnutá již určitá stavení — obyčejně selská. Mnohý přijde, usadí se na lavici a povzdychne si: „A, milá mámo," anebo „milá teto, to mě boleji nohy!" To jest jaksi prosba o nocleh, dále neříká, vždyť hospodyně neomešká pobídnouti ho: „Tak si sedněte tam na lavici!" Na jiné veselejší, nebo kteří hezky pohádky umějí vyprávěti, těší-vají se již ve statcích, zvláště děti.

Žebráci byli pro Zálesáky také živými novinami. Šli stále světem a měli svůj kraj, kterým procházeli v létě, v zimě. Činilo-li se venku, zdrželi se u sedláka třeba týden, bába předla, dědek dělal košťata nebo cos jiného. Znali svůj kraj a lidi v něm dokonale, proto U žebráků vyptali se všeho: jak si ten a onen stojí, jaké má stavení, jak se nosí v šatstve, jaké jsou dcery, jací synové, kde jaká svatba a pohřeb, i jak uklízejí a jak jsou štědří. O skoupých uměli žebráci zvláště nepěkně vypravovati a to snad byla také příčina, proč se tak šetrně s nimi zacházelo.

Dříve ovšem útočilo na tuto dobrotu ještě více lidí. V počtech obce Větr. Jeníkova, zachovaných od r. 1799, vykazují se stále al-