mužný dané „pohořelým, žebravým mnichům, plezírovanejm oficí-rům, šlakem poraženým" a j. a stoupá tu vydaní od 2 zl. 3 kr. na 238 zl. 30Yi kr. (r. 1843). V tomto vydaní jsou kromě almužen zahrnuty jiné dobré skutky, jako: „škol. učitelovi o figurální muziky při 4 mších sv. 8 zl., též na 4 mše panu páterovi 4 zl.", za knížky nazvané Schulfreund a p. Domácí mrzáci nebo staří chudáci opatřeni byli „po pořádku", t. j. den nebo více dní dle zámožnosti byl takový žebrák u jednoho souseda na stravu i nocleh, načež stěhoval se o dům dál. Jmenují je „pořadnici". Později pořadnici umísťováni v pastouškách, kde pro ně zřizována zvláštní společná světnice. Léky, truhla a pohřeb platí se pro ně z obecní pokladny.

Chudina směla chodit na dříví do obecního lesa, totiž sbírat nebo lámat chrast i vytít menší sušinu. Také milostivá vrchnost dovolovala. Nalezl jsem na papírku mezi starými listinami těžkou rukou napsanou poznámku, snad rychtářovu: „Do lesů se zapovídá, jenom ve čtvrtek a v pátek, ty 2 dni se dovoluje chrast sbírat a bude plac vykázanej, a pást se dokonce v lesích zapovídá." Ještě koncem 19. stol. smí chudina na panství jeníkovském i želivském po dva dny v týdnu — ve středu a v. pátek (dřevěné dny) chodit na chrast do panských lesů, ale za to připoutali je ku kopání •zdarma (t. j. sázení lesních sazenic).

A nyní vizme, jak titíž chovali se nahoru oproti nadřízeným. Dopisy dochované svědčí o formě až nedůstojné, že se zdá, jakoby se ten lid až v prachu plazil před každým úřadem a tím nejmenším jeho vykonavatelem. To ovšem dálo se podle vypravování pamětníků spíše na oko. To byla jen zbraň nedůvěry proti pánům.

Je-li kdo v obci vážně nemocen, pokládají až dosud rozšafní občané za povinnost navštíviti ho a potěšiti. Nemocna-li hospodyně, navštěvují ji sousedky, přinášejíce jí nějaký zákusek: „něco lehkého z mouky", masovou polévku, smažené holoubátko, citron a pod. Paňmámy posílají takové věci i jiným nemocným.

Když potřebovali Zálesáci vypomoci si v nouzi obilím, to bývalo často z jara, obraceli se na sýpky kontribučenské, kde byly obilné fondy pro celé panství. O jejich původu věděli: „Za válek francouzských dali si sedláci schovati obilí do panských sýpek. To tam zůstalo a začali z toho pucovat." Pravého vzniku kontribučen-ských fondů po stu letech již neznali.

Kdo si vypůjčil na panství jeníkovském, musil dáti na podzim ještě náměrek — na míru mejtník. Na panství žeUvském mívali sedláci od vrchnosti knížky, na které se dlužili. Dostávali míry rovné a vraceli vrchovaté. Nedostávalo-li se chudším, vyprosili si u některého sedláka knížku a přivezli si na ni také. Opláceli ovšem pak sedlákovi.

Zálesáci neznají ve svém obcování poklon a umělkovaných pozdravů. Potkávajíce se pozdravují se, ale nesmekají, za-staví-li se, podají si s pozdravem i ruce.