s početvedoucím skladali oučty o svém hospodářství jak spolusouse-dům, tak vrchnosti. Sešli se u rychtáře a usedli za 3 stoly podle majetku. Za jedním seděl rychtář, dva konšelé (Větr. Jeníkov), početve-doucí a celí sedláci, u druhého půlníci, u třetího čtvrtníci a menší poplatníci. Hromadu řídil pan vrchní nebo některý úředník vrchností sem určený. Když se sešli, převzal od početvedoucího knihu účetní rychtář, vzal. do ruky „právo" a všechno při stolech povstalo. Tím se zahájila schůze. Rychtář vyslovil se, že předkládá účty a přečetl příjmy a vydání.

Tento „celoroční počet obecní" stvrzovali pak svým podpisem rychtář, starší obce, konšelé dva a sousedi někteří. Shledali jej tím v pořádku. Roku 1804 stvrdili jej ve V. Jeníkově rychtář Martin Sochor vlastním podpisem, starší obecní Martin Vácha třemi křížky, konšel Karel Svoboda třemi křížky a soused Václav Dolejší rovněž třemi křížky.

Nečinil tak vždy vrchnopanský úřad. Roku 1821 kárá velmi přísně hospodářství obecní v Jeníkově a nežli „počet" stvrzuje, vystavuje sedm výtek. Ke konci „lepší nakládání s obecním jměním poroučí". Některé vydané peníze musily se druhého roku do obecní pokladny nahraditi.

Po skončení účtů nastala hostina — pořez. Pořez slavil se asi do devadesátých let, ale již zkomíral. Odbylť se za půldne, ale dříve stolovala celá obec dva dny. Rychtář (později „predstavenej") koupil a dal ve své kuchyni připraviti celé pořádné prase, a poněvadž přitom bývala i pořádná žízeň, několik soudků piva. K tomu, kdo měli najaté obecní pozemky, přinesli každý pečenou husu a buchty nebo koláče. Stolovalo še vesele do druhého dne, kdy se sypalo slou-hovi. Po sýpce vydrželi zase při dobrém pití a tučných jídlech až do noci.

„Právo" rychtářovo, jindy budící úctu i respekt, pohozeno pukří. Pamětníci jeho neobmezené moci vymřeli a mladí přikročují k volbě svých rad bez upomínek na doby krušné. Při volbě hledí se hlavně ku. jmění. S jměním přibývá občanu vážnosti (třeba jen veřejné) , úcty i vlivu rozhodujícího v obci, byť by schopnosti jeho nedostačovaly. Zámožný jest v obci vším. Zřídka nalézá odporu a příkoří. Bojíť se drobný lid vždy toho, že by se mohl snadno mstíti; jinak „že už přece může se aspoň na té mezi jeho popást, v těch bramborách něco uškubnout a pak je u něho nějaký ten vejdělek".

Chudší občan, vynikající duševně nad ostatní, bývá sice rádcem a důvěrníkem sobě rovných, ale u bohatších spíše považován jest za „advokáta", za „hlavu potřeštěnou". Ale takový bez odporu stává se hlavou, vůdcem a mluvčím svých stoupenců, protože vyrostl z duše jejich. Tak počaly se tvořiti strany, ale ne již chudých a bohatších, to nerozhodovalo ve stranictví, ale stejné smýšlení, poměry v obci a v okresním výboru, líbivost nových hesel, otázky