daného, který byl dotud vydán libovůli své bezprostřední světské vrchnosti, počíná se zajímali a starati stát a také i církev uplatňuje svůj vlastní vliv na něho, protože farář stává se vykonavatelem vůle svého duchovního představeného a ne jako dosud vykonavatelem vůle pána panství, který si ho na své fary dosazoval.

Nařízení státní, a to i taková, která se snad týkala jednotlivých zemí, nečinila ovšem rozdílu mezi kraji a národnostmi: musel jich uposlechnouti každý státní příslušník, ať byl z toho nebo onoho kraje a ať byl té či oné národnosti. Tímto okamžikem ztrácí tedy krajový svéráz hlavní oporu dalšího trvání a patent z 19. února 1770, povolující pojednou volné stěhování poddaných i s movitým majetkem z jednoho panství na druhé do všech císařských zemí, otvírá dokořán dosud téměř zavřenou bránu cizím vlivům.

Stav před touto dobou je tedy pro národopisce značně důležitý a naskytá se otázka, lze-li jej vůbec zjistiti. Vedle různých starších zápisů je to zvláště vrchnostenská registratura této doby, která obsahuje bohatý materiál nejen proto, že tehdy každý zákaz a nové nařízení vyžadovalo dlouhého vyjednávání s poddanými i častější obnovování, ale i proto, že státní úřady před zákazem dávaly si stav podrobně zjišťovati a zprávy některých vrchnostenských úřadů nejsou právě skoupé na slovo.

Uvedu alespoň jeden doklad: Nařízení ze 3. srpna 1773: Doneslo se J. M., že na venkově o poutích, posvícení a na konci masopustu neplechy se dějí, že Boha nanejvýše urážejí (podávání kalhot a sukní hlavně svobodným, což zakázáno již nejvyššími generaliemi). O posvíceních tolik se hoduje, že mnohý sedlák již v prosinci doma chleba nemá. J. M. chce neplechu tu zameziti. Ukládá se krajskému k vyšetření a podání obšírné zprávy.

Bohužel, že dřívější názor považoval archiv jen za pomůcku pro historika a dal proto mnoho takových dokladů jako pro historii bezvýznamných vědomě skartovati. Budeme-li však dbáti, aby se dále zachoval a zužitkoval dochovaný dosud zbytek, nepochybuji o tom, že poskytne nám důležité poznatky.

Ale již i samo zjištění všech tehdejších zákazů a nařízení,, které měly za předmět lidové zvyky, pověry, obyčeje, zábavy a pod. není pro národopisce bez významu. Takový zákaz, zní-li tak všeobecně, otřese značně naší domněnkou, že by šlo o zvyk jen v určitém kraji panující nebo jen u určitého národa obvyklý. Povšimněme si na př. jen těchto: 1728 zavádí se pozdravení Pochválen buď P. J. K. — 1774 zakazují se procesí přes noc trvající a zakazuje se dávati škapulíře k zachránění proti škodlivým bouřkám a nemoci na okna, dvéře, na pole. — 1775 zakazují se zlozvyky prováděné u selského lidu, hlavně u ženských, o Škaredé etředě a též sázení májek při všelikých příležitostech. — 1781 zakazuje se vůbec škapulíře nositi aneb nemocnému na tělo věšeti. — 1781 zakázány na Boží tělo a sv. Duch májky za obrázky. —-