mlouval se jím za kozla, by mu věku nezkracováno a snažil se jeho nevinu dokázati. Načež »nevěsta« ke kozlu promluvila:

V tom dole spustila smuteční hudba, kozel svržen a řezník vykonal svou práci — jak už pověděno.

Po té odebral se průvod zase do hospody. Tam postavili se mužští do kola, >nevěsta« pak brala jednoho po druhém k tanci. Nejprve — řezníka, a ne »ženicha«. Když se všemi odtančila, dovedli ji za stůl a častovali ji masem a sklenicí vína. Ostatní jen pivo a kořalku popíjeli. Rozumí se, že po hostině nastalo taneční veselí.

Barbarský tento obyčej, původu zajisté prastarého, byl velmi rozšířen a oblíben. Lid sobě vykládal, že se házení kozla děje na památku sv. Jakuba apoštola, kterého s výše chrámořé svrhli a zabili. Ale původ toho obyčeje zajisté je jiný, snad z časů pohanských. Zajíraavo je, že v Hostačové u Golčova Jeníkova věřili, jako by smrt kozlova smývala všechny hříchy, jichž se diváci toho roku dopustili. Připomíná to na obřad židovský, kdy velekněz losem vybral ze dvou kozlů jednoho, zlému duchu Azazelovi určeného, a hříchy všeho lidu na jeho hlavu zaklením svaliv, do pouště jej zavésti a vyhnati kázal.

Házení kozla bylo velmi oblíbeno. Patent minulého století proti tomu vydaný nic neúčinkoval, a obyčej ten udržel se v jednotlivých místech dlouho do našeho století. Když farář s věže nebo se zvonice kozla shazovati nedovolil, vyvoleno k tomu, hlavně agitací řezníkovou, nějaké jiné vysoké stavení v místě, nebo konečně dům řezníkův. Ale tu se již starý ten zvyk neudržel.

***

Na Litomyšlsku shazovali o posvícení kozla.*) V pondělí po obědě vyhrávali na návsi a po druhé počínala již muzika. To přicházeli k ní také starší a nejstarší sousedé a sousedky. V pondělí o posvícení shazoval se kozel, na Volšanech, v Makově, Lezníku a jinde stínali kohouta, obyčejně však mlátili ho cepem. Kozla koupil hospodský a přišli pro něj s muzikou. Stará jedna babka šla za muzikanty ve starých »křápech«,