také ku »Černému dvoru« na Pohořelci, tak sbíhali se zástupové v městech, městečkách i vesnicích ku věžím, zvonicím, a kde ani té nebylo, ku nejvyšší stodole. Vše hledělo do výše, kde na prkno z okna vystrčené nebo na střechu vyvedli či vlastně vytáhli nebohou oběť—kozla.

Chudák ověnčen, opentlen, s vrškem borovice růží ozdobeným mezi rohy. mašlemi okrášlen — stál nad hlučícím zástupem, až trhnutí prknem donutilo ho k osudnému skoku či pádu, k němuž mu dole hudba hrála a lid křičel. A kdyby snad i po pádu tom na živu byl zůstal, smrti přece neušel. Gekalf na něj dole vyšňořený řezník a ten kozla, jak dopadl, ihned zapíchl. Jen jednou, i řezníkovi ušel. Bylo to v jednom městečku na Náchodsku. Kozel totiž z okna věžního vyhozen, dopadl divnou náhodou na lípu opodál stojící, se které pak spadl, nic sobě neublíživ.

Než se překvapený řezník a lid vzpamatovali, sebralo se vyděšené zvíře a prorazivši zástupem, pryč v pentlích a ve věnci uhánělo. Ze slavnosti stal se nyní hon na kozla, kterého teprve kus za městečkem dopadli a zpět přivedli. Noži přece neušel.

Házení kozla v podstatě všude stejně se dalo —¦ jen v jednotlivostech odbývána ta »slavnost« tu a tam okázaleji. Tak v Jaroměři eeeh řeznický kozla, jemuž rohy vyzlaceny a ověnčeny, u slavnostním průvodu na místo popravy ku Pražské bráně vodil. Řezník, jenž kozla měl zabiti, vyhledal zvíře co možná škaredé, kosmaté, barvy černé a velkých rohů. Tu a tam volili kozla šedivého. Na rohy mu vložen věnec vždy se stuhou černou. Jinde po těle mohl býti ozdoben stuhami barev rozmanitých.

Když pak ubožák dopadl, a řezník jej zapíchl, chytali řinoueí se krev co nejpečlivěji, aby ani kapka na zmar nepřišla. Maso zabitého kozla prodal řezník hned, šlo na dračku, ale po krvi byla ještě větší poptávka. Mělať »jakubovská« krev dle obecné pověry hojivou, ano kouzelnou moc: čerstvá hojila padoucnici a jiné nemoci, usušená a na prášek rozemletá sloužila proti »pškaní« či píchání, proti chrlení krve a pod. Nebylo tedy divu, že řezník za krev více utržil, nežli za »jakubovské« maso z celého kozla.

Po vesnicích slavili tuto slavnost také velmi hlučně. Povím, jak se dalo ve Vysoké Srbské na Náchodsku: Na sv. Jakuba odpoledne sešla se všecka ves v hospodě a kolem ní. Středem společnosti byla kozlova družina, čítající obyčejně šestnáct párů mládenců a družic. Sedmnáctý pár byli »ženich« a »nevěsta«. Z hospody vypravil se průvod k nejvyšší stodole ve vsi. V čele šla hudba, za ní dva chasníci vedli kozla ověnčeného a opentleného, za ním šel vystrojený řezník, pak ostatní průvod družiček, mládenců a všeho lidu. V čele družiny ubírala se »nevěsta« bíle oblečená, s rozpuštěnými vlasy, kvítím zdobenými. Věnec míti nesměla, za to družičky hlavy své jím zdobily. První družička nesla na misce nůž, černou mašlí zdobený.

Když průvod došel stodoly, vynesli dotčení dva chasníci kozla na vrchní šár a postavili jej na prkno. Nad zvířetem měl v tu chvíli »ženich« řeč či říkání rýmované, kteréhož jsem se však nedopátral. Při-