Když hoši přišli, začalo šeptání a pak hlasitý hovor a škádlení. Hoši se nabízeli, že dívkám střesou pazdeří, ač to byla jen záminka, aby je mohli štípnouti. Hoši i mezi sebou se bavili a škádlili, čemuž dívky rády naslouchaly. Hoch udělal tři kuličky z koudele a podávaje je sousedovi řekl: »No tak, Tonku, má-li tě ráda.« Vyzvaný pálil kuličky loučí. Jestliže některá špatně hořela, dráždili ho: »Ó nemá tě ráda!« Pakli plamének vzhůru plápolal, říkali mu: »Láska hoří, láska hoří!« Pakli že při tom z neopatrnosti nebo z úmysla chytil dívčin kužel, tu bylo křiku po celé sednici: »Pane, to láska hoří!* Tvrději spícím dávali pod nos česnek, šňupavý tabák a podobně, nebo je kropili studenou vodou, drhli sněhem a j. v.

V Říčkách strojily se rozchodníky dva, první na dlouhou noc před Štědrým večerem (viz Hnátnice), druhý na konci zimy. Kdo chodil do přástvy, toho holky pozvaly. První beseda držela se slavně. Pekly se koláče z měřice mouky a smažily koblihy, na které bylo 2 čtvrtce nejlepší mouky a 5 liber převařeného másla. V pozdějších létech, když pití kávy stalo se zvykem, vařila se i káva a co ještě, která bohatší přinesla »na víc«. Hoši opatřili jako jinde pivo a kořalku a přivedli flašínetáře. Po druhé besedě, vlastním to rozchodníku, přástva společná přestala.

V Herborticích do hodů (t. j. vánočních) předly hochům »na rozmarýn*, vlastně na r o z c h o d n í k, neboť se odbývaly i tu dva rozchodníky, vánoční a velikonoční. Byla tedy dvojí přástva dívčí, do vánoc, a od vánoc. Jest-li se někomu v první přástvě nelíbilo, našel si od vánoc jinou.

Se strojením roz chodníku, zde vlastně rozchodnice, bylo v chudé obci nesnadno. I bylo jest připravovati se na ni hned od prvopočátku. Jak dívky, tak hoši přepřádali nad ustanovený úkolek. Chudí smotávali každý den, aby viděli, co jim po úkolu přibývá. Nebylo toho mnoho a proto hostina o rozchodnici nebyla tučná. Ustrojila se zapražená nudlovka (polévka), lukše (mastné nudle), krupičná kaše nebo něco pod. a zapíjelo se kořalkou. Tance nebylo v první rozchodnici ani v druhé, ne-byltě ani v advente a v »pustě« k tomu příhodný čas. Zbožné mysli lidu to ani nepřipadlo a přímý trest shůry by byl očekával hospodáře, v jehož stavení něco tak hříšného by se bylo provádělo.

Do druhé rozchodnice, která se pořádala na škaredou středu nebo na zelený čtvrtek, přinesly holky mimo to, co vyneslo přepřádání, každá nějaký přidánek: trochu mouky nebo mléka, vejce, křížaly na povidla a pod., hoši pak dobrou kořalku.

Nešli-li dlouho, sedla si některá zády ke dveřím na zem a čarovala. Vzavši si na špičku pravé nohy odložený střevíc, říkala: »S hůry, s duli, z prostředka, od Adama, od dědka, z Moravy a ze všech stran, přijďte-, hoši, brzy k nám.« To říkajíc, ukazovala rukou i nohou v strany jmenované, při posledním slově pak vyhodila střevíc přes hlavu. PadUi špičkou ke dveřím, zlé znamení; pakli ode dveří, mohlo se očekávati, že přijdou.