Hoši postarali se o muziku (harmoniku, kolovrátek nebo housle) a o nějaké pití (pivo a kořalku). Asi do osmi hodin se ještě, naposledy již, předlo, pak dáno znamení, aby se kolovraty odstavily, načež se večeřelo a tančilo asi do dvou hodin s půlnoci.

Z přástev v Hnátnici: Když se děvčata z vycházky vracela, nastražili hoši někdy na ně bílého panáka, t. j. šít slámy potažený košilí, jejž za dvéře tak postavili, že panák, jakmile první dívka dvéře domovní otevřela, na ni se překotil, což mělo za následek, že dívky za hrozného křiku a smíchu na jednu hromadu se svalily.

V podvečer, nežli se rozsvítilo, dělaly dívky pentličku. Zastrčily ůo štěrbiny kola nebo přivázaly na ně žhavý uhel, když pak kolo roztočily, uhel se více rozžhavil a způsobil ohnivý pruh.

Na oslavu poslední přástvy, která se konala před velkonoci, dívky vařily a pekly, hoši pak přinesli kořalku nebo pivo a za hudby kolovrátku nebo harmoniky žertovali celou noc; ale tančiti nesměli. Před příchodem hochů hádaly dívky, bude-li rozchodník veselý nebo nebude. K tomu cíli vytahovaly z kužele len a zapalovaly na louči; vyskočil-li plamínek, věřily, že se rozchodník podaří.

Z přástek v Kozlově: Děvčata nosila si do přástvy len v krůčkách nebo v oblacích, a sice tolik, že jim ještě zbyl. Která si nevzala s sebou dosti a šla z přástvy s prázdným kuželem, té se smávali, že potkala nahého. Některá proto si vzala málo lnu, aby byla dříve hotova. Nahého potkala též ta, která měla poloprázdnou cívku. Her a škádlení všelijakého bylo i v Kozlově hojnost. Když nastal površek, t. j. zmrzla země nebo sníh se polehl tvrdým škraloupem, vyběhla celá přástva ven se vozit. Hoši položili na zem žebřík, na nějž si sedlo 10—12 osob, a jelo se po svahu dolů.

Přástvy v Říčkách začínaly kdykoli, ale panovalo pořekadlo: »Když kvetou naháče, předou se potáče «, proto začalo se záhy v podzimku přísti. Do posvícení předlo se »jen tak na koření*; vlastní přástva začínala o Martině (11. listopadu) a trvala do Matičky Boží (25. března), k čemuž ukazovala známá pranostika: * Matička Boží kuželíček složí«, s dokladem pro jarní práce polní: »svačinu vynaloží«. Domácí předení (bez přástev) trvalo však déle dle ranné nebo opožděné pohody k pracím polním.

Zvědavá pradlena chtíc věděli, přijde-li její vyvolený do přářtvy, čarovala. Sehnuta k podlaze držela v rukou svícen (loučník) a střídavě pravou i levou nohou jej překračujíc, říkala: »Přijde — nepřijde, přijde — nepřijde*, až došla ke dveřím. Poslední slovo bylo rozhodující. Nebo klekla na jedno koleno a pantoflem před sebou o podlahu klepajíc totéž říkala, načež pantofel přes hlavu za sebe hodila. Mířil-li špičkou do světnice, značilo, že přijde. (Tedy opačně než v Dol. Třebové.)

Aby se sešlo hodně mnoho chlapců, smetávaly holky smeti do prostřed sednice, říkajíce: ^Smetáme smeti, mládence, vdovce, ať přijde, kdo chce, s hůry, z duli od stodoly.« Některá potom vynesla smeti na křižovatku.