Z východních Čech zachoval ze všech nejúplnější obrázek přástev, zvláště na Českotřebovsku, Jan Tykač, zasloužilý pracovník v obora lido-vědy české. V důkladné studii o lnářství na Českotřebovsku věnoval pozornost přástkám. Odkazujíce ku podrobnostem článku Tykačova, všímáme si údajů význačnějších.

Z přástky v Dlouhé Třebové: Některý den přinesla hospodyně přá-stevníkům na misce něco »na proeitnutí«, ďle možnosti košťály zelné nebo řepu. Když se totiž v podzimku nakládalo zelí, dali do něho celé košťály okrájena a ty přišly nyní vhod; bylyť kyselé jako nakládaný »okurek«. Nebo se vytasila s hrncem »zadušené« řepy; i ta chutnala. Pradleny chválily si, ať bylo to neb ono; okřály a daly se zase s chutí do práce. Také pradleny samy si něco nosily. Kde měli doma štěpy, taková přinesla jablka a podělila druhé. Jinak udržovala se bdělost hojným vypravováním, zpěvem a vymýšlením šprýmů. 0 šprým nebyla nouze. Do jedné přástvy chodila na př. dívka tuze »schlubna«. Honosívala se, co ví a co umí. »Šak ty ěště šecko neznáš«, pravila jí jednou druhá. »Ani nevíš, jak já ti uhodnu, co venku zdvihneš.« i>To bych přece ráda viděla, jak mi to uhodneš.« »Uhodnu, ale musíš tu věc držeti vysoko a volati sem, abych už hádala, co vzhůru držíš.« První šla tedy ven a tam po tmě našmátrala palici, vyzdvihla ji vysoko nad hlavu a volala: »Tak co držím vzhůru?* »Jazyk,« odpověděla hádačka, načež se rozlehl všeobecný smích. Venku bouchla palice a ve dveřích objevila se prvá též plna smíchu a hrozící hádačce. Žert ten dlouho dívky bavil, po několik večerů na něj vzpomínaly, škádlíce tu, která držela palici.

Dívky se těšily na hochy, ač to byli pokušitelé, od nichž ničeho dobrého neužily. Nepřicházel-li dlouho nikdo na přástky, byly svobodné pradleny netrpělivý a některá si sedla na zem, že bude čarovat. Povy-zula pantofel a volala: »Z horního konce, z dolního konce a ze placu hoši, pojte k nám na přástvu!« (V sobotu řekla na dračku.) A šup! přehodila pantofel přes hlavu. Dopadl-li špičkou do dveří, znamenalo to, že volaní přijdou; obrátil-li se »patou* ke dveřím, bylo to znamení, že nepřijdou. Někdy se stala nehoda, pantofel zink! do poličky nebo do okna. Tabulky byly na štěstí maličké, jen po groši, ale přece byla škoda. Hůře bylo jednou, když těžký křamp vletěl hospodáři do úst a vyrazil mu dva přední zuby. .

Obyčejně za nedlouho po čarování ozval se dupot na ulici a muchla-nice nastala. Každý hoch sedl si poblíž některé dívky a vymýšlel všelijaké dráždění. Brzy shodil jí nepozorovaně strunu s kola, tak že se kolo točilo chvíli na prázdno, než pradlena co zpozorovala; nebo jí přetrhl nebo přeřízl nit, shodil kotouček (stroužek) na cívce, že se jí předivo zamotalo a musila nit dlouho vymotávati. Některý šel i dále. Vzal si oharek louče se svícnu, jako by si mínil dýmku zapáliti, ale při tom počínal si tak »neopatrně«, že i dívce kužel podpálil. Oheň uhasil se lehko v klíně a škoda nebyla velká, ale vzrušení bylo značné a úmysl tak dosažen.

Zavládlo-li mrtvé ticho, vzpomněl si některý hoch, že své vyvolené střeše pazdeří s klína. Ujal zdráhající se dívce zástěru dvěma prsty v nad-