V době adventní, obyčejně v pondělí, vstávaly přástevnice třeba již o hodině s půlnoci; sešedše se v některém stavení, předly jako o závod — přády jen jen vrčely. Pak šly společně »na rannou« (rorate).

V masopustě, tak z pondělka, kdy bývala chasa po muzice, peká-valy se »sejkory« (placky ze syrových nastrouhaných bramborů, jídlo v našich horách velmi oblíbené).

Na přástvu chodilo se i v neděli. Tu se ovšem nepracovalo, ale při zvucích harfy křepčilo, co živo; »šejdovec« říkali takové zábavě. Někdy si dopřáli šejdovce i v hospodě, ale bez šelmovství to nešlo. 0 přástvě sebrali mládenci některé holce šátek nebo cos jiného, zastavili u hospodského a na účet toho popíjeli. Šenkýř rád na takovou zástavu uvěřil, dobře věda, že ji holka vyplatí. Jinde říkají: šedivka, šejdavka.

Předlo-li se dlouho do noci, dostavila se u některé přástevnice dřímota. Netrvalo ale dlouho: mládenci podpálili jí kužel loučí — a dřímota ta tam ! Za jasné noci (byl-li površek), vypravila se všechna chasa někam na stráň, a pak šlo to na sáňkách a na rohačkách s větrem o závod.

O přástváeh se také předčítalo. Zatím, co přástevnice jedna četla, ostatní pilně předly. Vždyť musily čtenářce nahraditi svojím prádlem, co čtením promeškala. Se čtení přešlo na povídačky: o králi, princi a princeznách, o chudém tkalci, o hloupém Honzovi, ale brzy obrácen list, a rej zahájen Libercoulem, meluzinou, diblíkem, světýlky, strašidly.

Co to ? Na okénko: ťuk, ťuk, ťuk ! Jde někdo otevřít, ale po chvilce vrací se se správou, že před stavením není živé duše. Teď okno zadrnčelo : silně, tiše, tišeji . . . Přástevniee ani nedutají. A zas jako by čelem po skle táhl. Přešla veselost, přešel smích; husí kůže naskakuje (jjvkám. A slyš: nad hlavami to duní, jako by prázdné sudy válel po stropě. Strach a zděšení ve všech tvářích, jen jeden potutelně po všech se ohlíží; ví dobře, že jeho druh, přivázav zvenku k oknu navoskovanou nit a uschovav se za koháče, prsty po ní smyká, a že jiný tajně vlezl na půdu a koulí na šňůře přivázanou po stropě válí. Však už propuká v smích — je po strachu !

Žerty přástevníků bývaly hravé i dravé. Mládenci vzali přástevnici přád, pověsili vysoko na strom a nevrátili, dokud děvče nevykoupilo se nějakým dárkem. Spatřiti po noci celý vůz někde na střeše, nebylo nic divného. Mládenci vracejíce se z přástvy, vytáhli jej sousedovi ze stodoly, rozebrali, vynesli po částech na střechu a zase sestrojili. Jednou vystavěli hoši v Zákostelí u Studýnku velkou bránu z koháčů; pobrali je sousedům. Jaké udivení ráno, že zloději dříví kradli a jaká tahačka, když každý soused o své pařezy se hlásil.

Bujný žert někdy smutně skončil. Hoch pokukoval po děvčeti, ale ta o něm ani slyšeti nechtěla. Z přástvy vyšel dříve, a když holka došla na hřbitov (tenkrát kolem kostela), postavil se před ni v bílém prostěradle, s křížem v ruce. Dívka leknutím pozbyla navždy vlády těla.

***