Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 443

III. Herecké společnosti putující.

Kromě uměleckého a kulturního mělo české divadlo hned při svém vzniku v poslední čtvrti osmnáctého století ještě jiný účel: probouzení ducha národního. Naši prvovlastenci postřehli, kterak kniha mrtvým, tištěným a divadlo živým, mluveným slovem jsou s to vědomí vlastenecké vzkřísiti, lásku k otčině a zděděnému jazyku roznítiti, národ k poznání sebe přivésti a tím jeho budoucnost zabezpečiti. Národ sebevědomý a svých dějin, svého významu ve státním souboru jiných národů znalý dovede svou osobitost vždy uhájiti.

Naše divadlo v probuzení a zachování národního sebevědomí vykonalo a podnes vykonává velikou část vlasteneckého díla a tudíž má pro nás větší význam a rozsáhlejší působnost než divadla jiných národů, jimž o bytost svou národní není třeba zápasiti.

Tento význam zvláštní obrážel se i v divadelním oddělení Národopisné výstavy. Názorem výmluvným bylo tu hlásáno, kterak přední horlitelé pro obrození národní pozornost svou obraceli k divadlu, jehož vzrůstem a klesáním skutečně rostlo nebo ztrácelo se i sebevědomí národní.

Bratři Thamové, Štěpánek, Klicpera, Tyl, probuzenci z konce osmnáctého a počátku devatenáctého století velkou část svého života, ne-li život celý, věnovali pěstění a rozvoji českého divadla, jemuž jako umělci produktivní i reproduktivní věrně sloužívali. Jim na paměť vystrojena velká část divadelního oddělení výstavního vůbec a exposice hereckých společností zvláště.

Vcházeli jsme z čítárny mezi literárním a divadelním oddělením umístěné. Hned při vchodu v pravo postavena podoba světnice, jížto v letech třicátých a čtyřicátých obýval v Hradci Králové Václav Kliment Klicpera, dramatický básník a ochotník divadelní. Čtenářsko-ochotnická jednota »Pokrok« v Žižkově nákladem svým tuto světnici postavila a původním nábytkem Klicperovým i několika jeho rukopisy opatřila. Klicpera sám zobrazen figurinou u stolu stojící a čtoucí. Byli bychom si přáli postavu Klicperovu asi takovou, jakou jsme živoucí spatřovali v letech padesátých, kde jsme se s Klic-perou jako emeritovaným řiditelem Akademického gymnasia staroměstského setkávali: postavu mohutnou, širokých plecí a velké hlavy.

Mnohem zdařileji pořídil sochař Smolík podobu Josefa Kajetána Tyla, před jehož světničkou, nákladem obce města Plzně proti pokojíku Klicperovu zbudovanou, po čas výstavy mnohé dojemné výjevy se odehrály. Předměty v Tylově interieuru vyložené vzbudily tklivé vzpomínky na doby zašlé a na utrpení miláčka národního. Tyto předměty snesl na výstavu Tylův syn František, inspicient Národního divadla, zvaný Horník. Bylo zde Tylovo jednoduché lože, krucifix, při němž Tyl 11. července 1856 v Plzni umíral, bedna, jižto dal si Tyl upraviti na cesty, když v jeseni r. 1851 Prahu opouštěl a na trnitou pouť hereckou po venkově se pustil. Bedna ta sloužívala mu někdy též za psací stůl, a na výstavě posazena Tylova píšící postava k této bedně, jak byl navrhl předseda Jednoty českého herectva a výstavního odboru divadelního Vojta Slukov. Jakožto vzácná památnost vystaven Tylův rukopis »Fidlovačky« z r. 1834, v kteréžto frašce napsán text národní hymny »Kde domov můj?«

Jiné památky po Tylovi uloženy v menší vitríně vedle světnice Klicperovy, zejména nejstarší dopis Tylův z r. 1828, kterým oznamoval učiteli a literárnímu rádci svému Klicperovi do Král. Hradce, kterak se mu v Praze jakožto posluchači filosofie zle daří. Dopis psán jazykem německým — tak velký byl ještě tehdy úpadek našeho jazyka, že ani uvědomělý vlastenecký student netroufal si svému professorovi psáti jinak než po německu, poněvadž němčina byla na gymnasiích jazykem vyučovacím, tedy mezi učitelem a žákem jazykem úřadním! Později ovšem, kdy mezi Tylem a Klicperou srdečné přátelství se vyvinulo, dopisovali si jen po česku.

Z téhož roku 1828 uložena ve vitríně německá korrespondence mezi magistráty pražským a kutnohorským shánějícími se po studentu Tylovi, aby vymoženy byly od něho 2 zl. osobní daně. Epilogem této korrespondence jest relace soudního sluhy Rosslera, že student Josef Tyl už v Praze není a že od jeho otce Jiřího, v Hoře Kutné nuzně opisováním not a hudbou se živícího, ony 2 zl. vymoci nelze.

A od mládí ke hrobu vlekla se za Tylem bída, o níž krom jiných průkazů v malé vitríně svědčí směnka vystavená manželi Tylovými r. 1852 lichváři Sonnenscheinovi, jenž r. 1854 v Hoře Kutné zástavní právo si vymohl a švegruši Tylovu herečku Annu Rajskou jakožto girantku směnky uvězniti dal.

Vedle těchto a jiných písemností Tylových uloženy ve vitrině dary, věnované pražskému herci Janu Kaškovi r. 1863. Kaška a Tyl za živa bývali důvěrnými přáteli — na výstavě sloučeny památky po nich v těsné vitrině.

Kaška v dějinách našeho divadla zaujímá neposlední místo. Jako chasník krejčovský počal v třicátých letech hráti v Praze s ochotníky, přidružil se ke společnosti literátů, kteří vedením Tylovým r. 1835—37 v Kajetánském domě na Malé straně divadlo hráli a mocí svého nevšedního nadání zaujal brzo přední místo mezi umělci českými na tehdejším stavovském, potom zemském divadle českém. Byl výborným komikem, Tyl pro něho psával úlohy v lidových dramatech svých a Kaška mu vděčil vřelou oddaností. Kaška skonal v 59. roce věku svého r. 1869 na Vodolence u Sušice, kde zlepšení svého podkopaného zdraví vyhledával.

Několik podobizen Raškových zdobilo na výstavě oddělení hereckých společností, hrávalť Kaška i na venkově, zejména r. 1852 při společnosti Prokopově v Hradci Králové a o něco dříve při společnosti Tylově v Hradci Jindřichově. Bylo to v době neblahého počátku národní a politické reakce za Bacha, kdy všeliké hnutí v národě českém se utlačovalo a »čeští stavové« odepřeli českému divadlu pražskému skrovničkou, teprv r. 1850 vymoženou subvenci 4000 zl., čím donucen byl řiditel Hoffmann ke zredukování českého personálu hereckého. Tehdy vypovězeni první


Předchozí   Následující