český dramaturg Tyl a s ním herci Kaška, Kramuele, Krumlovský, Šimanovský, Rajská, Tylová. Věci nezbytné složil Tyl do bedny a putoval se svými do Jindřichova Hradce, kde přítel Dr. Procházka, někdejší ochotník z divadla Kajetánského, dobré bydlo mu sliboval.

Kaška za nedlouho mohl do Prahy se vrátit, za ním Šimanovský; pro Tyla nebylo více návratu do Prahy, kde byl po dvacet let jako horlivý buditel národní, novelista, redaktor, herec a dramaturg působil a nesmazatelné stopy své blahodějné činnosti zůstavil.

V českém světě divadelním, v Praze i na venkově, v ochotnických jednotách i ve společnostech hereckých jsou tyto stopy až podnes nejznalejší: v divadle Národním v Praze dávají se Tylovy hry často, u divadel ochotnických i společností hereckých nejčastěji. Na divadle pražském kromě Smetanovy «Prodané nevěsty« není hry populárnější nad Tylovy dramatické báchorky Strakonický dudák a Jiříkovo vidění. Na venkově pak, jakož Ladecký vypočítal, každá osmá hra ochotnických spolků jest od Tyla. A četné starší i novější divadelní programy hereckých společností, jakož jsme na výstavě pozorovali, jsou důkazem, že hry Tylovy zůstávají napořád pro obecenstvo přitažlivými.

Na zevnější stěně světničky Tylovy zavěšena podobizna soudruha Tylova na poutí herecké Josefa Aloisa Prokopa, v letech 1849—62 řiditele »První české divadelní společnosti pro venkov«. Podobiznu poslal až z Ameriky herec a řiditel Franta Ludvík.

Řiditel Prokop, Krkonošan roku 1809 rozený, studoval v Praze pod Jungmannem a jako právník zanechav studií odešel s Tylem, Bílem a Forchheimovou v březnu 1829 ke společnosti Hilmerově do Písku, později odebral se do Německa, kde svým barytonem pozornost vzbudil, r. 1844 vrátil se do Prahy a vystupoval v divadle Stogrově v Růžové ulici, za nedlouho však octl se v Brémách, pak v Dráždanech a ve Vratislavi. Rokem 1848 setkáváme se s Prokopem opět v Praze a ve vyšetřovací vazbě na Hradčanech. Byl viněn z účasti v bojích svatodušních, ale ničeho mu nedokázáno.

Tyl vyhlédl si Prokopa k uskutečnění své dávné myšlenky, aby se zřídila řádná česká herecká společnost pro venkov. Pomocí novin sebrána malá jistina a v listopadu 1849 vyjela společnost Prokopova do Chrudimě, kde činnost svou počala.

Společnost s řiditelem svým zažila zlé i dobré časy a doznala do roku 1862 rozmanitých přeměn, kdy Prokop v Červené Řečici skonal. Mezi jinými památkami po Prokopovi vystavena také divadelní cedule zpěvohry » Veselý švec«, tištěná na atlasu, ze dne 21. ledna 1844. Touto cedulí »Vysokému urozenstvu a velectěnému obecenstvu uvádí se k vědomosti, že v neděli dne 21. ledna r. 1844« atd. Obecenstvo přemítalo, k čemu asi ten atlasový program divadelní? A přemítalo dále, kterak ta hedbávná divadelní cedule přišla do Jungmannovy vitríny v oddělení literárním? Výklad podal nám Prokop před lety tímto vypravováním: »Když jsem po letech v Praze o své benefici ve Veselém ševci vystoupiti měl, šel jsem pozvat do divadla také Jungmanna, někdy našeho praefekta na Staroměstském gymnasiu. Nepoznal mne, ale zahleděv se na ceduli, jižto jsem zvláště pro něho na atlasu vytisknouti dal, pozdvihl zaslzené oči a podávaje mi pravici volal v pohnutí: Jste vy to, milý Prokope?« A při té vzpomínce na Jungmanna skrápěla slza širokou líc Prokopovu.

Jiná atlasová cedule divadelní ze dne 7. května 1848 oznamovala novinku »Jan Nepomucký. Vlastenecký příběh v 5 jednáních, dle staré hry vzdělán od J. K. Tyla«. Hra dávala se ve prospěch herce Grabingera. Pro zvláštní příznivce divadla dávali si tehdejší beneficianti tisknouti programy na hedbáví. Když novinami bylo ohlašováno, že Tyl pořizuje hru o Janu Nepomuckém, obdržel dramaturg návštěvu hradčanského kanovníka Vácslava Pešiny. Bylo to v domě Krulišově, později Haasově v staré Poštovské ulici. Pešina Tyla žádal, aby v dramatě svém šetřil církevních tradic. Tyl dal Pešinovi odpověď uspokojivou. Vskutku nebylo v duchovenských kruzích pro tuto hru o sv. Janu žádného pohoršení. Teprv Tylův »Jan Hus«, dávaný poprve o vánocích 1848, způsobil v arcibiskupském paláci na Hradčanech trochu nevrlosti.

Na zevní stěně Tylovy světničky zavěseno kromě podobizny Prokopovy a Kaškovy množství větších i menších vyobrazení řiditelů, herců a hereček venkovských společností.

Rozmnožily se tyto společnosti prodlením třicíti let úžasně. Do roku 1860 byly herecké společnosti venkovské tři, do roku 1880 třicet, do roku 1895 padesát!

V letech padesátých, kdy tendence k potlačení všeho, co neslo známku českou, ve vládních výkonech ani vůbec skrývána nebyla, houževnatě zdráhali se úřadové uděliti českou koncessi divadelní. Po roce 1860, jakoby opačné kraj-nosti se holdovalo, vydávány koncesse téměř šmahem. Tudíž ten přebytek řiditelů a společností, tudíž tolik podobizen a skupin hereckých v Národopisné výstavě.

Vedle podobizny otcovy umístěna fotografie záhy zemřelé Josefiny Prokopovy, jediné dcery řiditele Prokopa, provdané za herce a potom řiditele Frant. Ludvíka; Tylovy dcery Marie, zemřelé v 20. roce věku svého v Morko-vicích na Moravě r. 1868; řiditele a herce Frant. J. Čížka, věrného druha Tylova v době utrpení, zemřelého r. 1887 ve všeobecné nemocnici pražské; syna jeho Vácslava, sešlého v mladistvém věku smrtí tragickou r. 1888; řiditelů Jos. Stránského-Šemerera, zemř. r. 1866; Vácslava Šmída, zemř. r. 1864; Hynka Muška, jenž po 64letém putování hereckém skonal r. 1895; řiditelky Arnošty Libické, druhdy herečky zemského prozatímního divadla, která r. 1875 první se pustila se společností do Uher, aby tam bratřím Slovákům ušlechtilé zábavy divadelní poskytla; zemřela 1893; řiditele a spisovatele Jos. J. Stankovského, zemř. 1879; řiditele Pavla Švandy ze Semčic, o povznesení divadla na venkově vysoce zasloužilého, zemř. r. 1891, a choti jeho Elišky, umělkyně vzácné, zemř. 1895; řiditele Filipa Zöllnera, zemř. u vysokém věku r. 1862; řiditele Jana Jelínka, zemř. r. 1882; řiditele Frant. Pokorného, umělce na slovo bra-